Bílé řitní otvory, perfektní genitálie a trocha toho normálního lidského objetí

Po (emocionálně) náročných dnech a týdnech, kdy jsem si nedovolila vypnout, zastavit se a zhluboka se nadechnout, se mi moje tělo odvděčilo po zásluze a já jsem konečně odpadla s nepříjemnou virózou. A tak smrkám, kašlu, potím se, a protože si stejně nemůžu lehnout (hlavně ze strachu, že bych upadla do krátkého bezvědomí a děti by tu zatím páchaly činnosti nejen zakázané, ale i zdraví a životu nebezpečné), povaluji se u počítače, proháním internet a čtu si i články a odkazy, které bych jindy číst nestíhala nebo si jich v každodenním spěchu nevšimla.

Jako první na mě bez varování vyskočil rozhovor se sex-koučerkou Julií Gaiou Poupětovou o její poněkud neortodoxní službě veřejnosti, která spočívá mimo jiné v pořádání workshopů „Sebelásky“ (rozuměj masturbace). Můžete si ho přečíst zde. (Mimochodem, ode mě to asi vyzní nepatřičně, ale ta paní má opravdu divné jméno.)
Ti, co znají zevrubně mou literární tvorbu, jsou obeznámeni s faktem, že nepatřím mezi nezdravě prudérní osoby a že proti živelnému, nespoutanému a svobodnému vyjadřování sexuality nemám ani stopu námitek. Přesto jsem si při představě, jak masturbuji – pardon, účastním se společného rituálu sebelásky – spolu s několika dalšími ženami, pod koučerským vedením paní Poupě, pocintala propocenou noční košili lipovým čajem s medem.

Opláchla jsem si obličej vlažnou vodou, zapila jsem prášek a puzena nezvladatelnou masochistickou zvědavostí, zanořila jsem se do hlubin internetu, abych se do reality vrátila obohacena informacemi o tom, jak zmíněná koučerka (koučka?), předvádí svým svěřenkyním metodu „pillow fuck“ (ano, není nad odborný cizojazyčný název), kdy se podepře třemi polštáři a (cituji) „ojíždí vibrátor“. To vše za pouhých 2.500 Kč za víkend. No, nekupte to. (Abyste si nemysleli, že blouzním z horečky, odkaz na článek zde, jen si to přečtěte sami). Upřímně jsem přesvědčena o tom, že uvidět něco takového na vlastní oči, by skutečně zásadně změnilo můj postoj k masturbaci. Pravděpodobně však ne k lepšímu…

Myslela jsem si, že už nemůže být hůř. Ale kamarádka mi hned vzápětí poslala odkaz na dokument Perfektní vagína. Naštěstí je celý film v angličtině a bez českých titulků, takže jsem byla ušetřena toho, abych všemu rozuměla. Ale obávám se, že i kdybych rozuměla, tak to stejně nepochopím. Proti záběrům, kdy si dospívající dívka nechá seříznout kus labií, aby měla „dokonalou pipinku“, mi najednou řeči o „kunda zrcátkách“ z kurzu paní Poupětové, přišly neškodné a vlastně docela roztomilé. Dosud jsem se naivně domnívala, že bělení řitních otvorů, úprava poševního vchodu, labioplastika a hymenoplastika jsou výstřelkem osob úzce spojených s pornoprůmyslem. Pak jsem viděla matky od rodin, jak trpí hlubokým pocitem méněcennosti proto, že nemají symetrická labia, a začala jsem mít urputný dojem, že Matrix, ve kterém žijeme, programoval totální šílenec a sadistický zvrhlík.

Svěřila jsem se „svým ženám“, spolku spřízněných duší (i když ne tak spřízněných, abychom si ve volném čase navzájem obdivovaly vulvy) a jedna z nich mě vzápětí obdarovala dalším odkazem – tentokrát úžasným výrobkem, který se používá na přebarvení starých, zašedlých a neesteticky nerůžových genitálií (aneb za přirození růžovější). To už jsem měla chuť se ve zmíněném čaji s medem rovnou utopit a ukončit tak svoje utrpení.

Už jsem jen odevzdaně čekala, co mě dnes dorazí. A naštěstí se ukázalo světlo na konci tunelu. Protože poslední odkaz, který jsem našla v poště, byl záznam rozhovoru s psycholožkou Jiřinou Prekopovou, která dnes na Radiožurnálu mluvila o Terapii pevným objetím (TPO) a o bezpodmínečné lásce (záznam pořadu zde). S Jiřinou jsem se zatím osobně nesetkala, ale četla jsem její knihy a mám její myšlenky i způsob, jak je prezentuje, ráda. Vážím si toho, že si udělala čas, aby napsala komentář do naší knihy o bondingu (když už tu házím těmi odkazy, tak komentář si můžete přečíst zde: O knize napsali). Poslední dobou sleduji hysterickou bouři, která se rozpoutala právě kvůli TPO, a nestíhám se divit. Hádají se nejen rodiče (ať už ti, co TPO absolvovali, nebo ti, co ji „znají“ jen z dokumentu, který uvedla Česká televize), ale hádají se taky (a především) psychologové a odborníci, kteří se nedokážou shodnout na tom, zda je objetí porušením intimity a respektu k druhé osobě.

Nejsem odborník. Ale když tak pozoruji lidi, co hledají dokonalost v tom, že budou mít dokonalá přirození a bílé řitní otvory, lidi, co se snaží najít skutečnou intimitu v tom, že za peníze masturbují ve skupině (vedle sebe, ale ne spolu - všichni s respektem ke svým osobním bublinám a každý ve svém koutku), říkám si, zda někoho z nich napadlo, že možná existuje jiná cesta. Objetí. Bezpodmínečná láska.

Možná že ve společnosti, kde je normální zaplatit si za chvíle pseudointimity nebo riskovat svoje zdraví pro krásnější (rozuměj unifikovaný) genitál, cesta přijetí a sebepřijetí není tou snazší. Ale je tou, která může vést ke štěstí. Protože ať už se nám to líbí, nebo ne, všichni zestárneme, naše labia a šourky se prověsí a chvíle společných masturbací už taky nebudou to, co bývaly.

Ale moci se každý den ráno podívat sám na sebe do zrcadla a říct si „Mám tě rád“, stojí za trochu námahy. A tak neplaťte peníze za nesmysly, mějte rádi svoje přirození a hlavně mějte rádi sami sebe. Objímejte ty, které milujete. A pamatujte na to, že nejlepším (sex) koučem je láska.

PS: A já se jdu objímat s dcerou, která se mnou drží krok a smrká a kašle jako o závod. Včera, když jsme nad ránem seděly na sofa, otíraly si nudle, skelnými pohledy zíraly na pohádku a tiskly se k sobě pod dekou, mi totiž řekla: „Maminko, když mě objímáš, tak mě ta rýma mnohem míň štve.“