Dokud nás smrt nerozdělí

Tuhle krátkou povídku jsem psala původně na objednávku pro jeden časopis. Jenže pak si to v redakci přečetli a zjistili, že je na jejich vkus poněkud depresivní, a usoudili, že se nehodí k barevným inzerátům na kosmetiku. 

Pro všechny, kdo nechtějí číst jen o sluníčkách, kytičkách a šťastných dětských úsměvech, ji zveřejňuji aspoň na Síť. 

V každém manželství někdy dojde na horší časy. Pamatuju si, jak nám při svatebním obřadu anonymní úředník z místní radnice vykládal ta nejotřelejší klišé o širém moři a loďce, co pluje přes rozbouřené vlny do poklidného přístavu. Poslouchala jsem tehdy jen na půl ucha. Byla jsem nervózní z toho, že mi korzetový živůtek klouže dolů, a cítila jsem se trochu trapně za mámu, který vzlykala nahlas, jako kdyby byla na pohřbu.

Ale stejně mi ta pitomá metafora uvízla v paměti. Loďka a moře. Kdybych se měla držet tohoto přirovnání, řekla bych, že vlnobití máme už za sebou. To, co prožíváme nyní, je tísnivé ticho. Ta naše společná lodička se z výletní plachetnice proměnila na bitevní křižník, co uvíznul kdesi v bermudském trojúhelníku beznaděje.

Všechny ty drobnosti, které původně formovaly naši manželskou rutinu, které nám dávaly jistotu v tom, kdo jsme a co chceme, se staly prostředkem k drobným šarvátkám, zbraněmi urputné a mlčenlivé války.

Na první pohled jsou to malichernosti. Sklenička, kterou postavíš na nalakovanou hladkou plochu televizního stolku. Dám pod ní tácek a utřu vlhkou stopu na dřevě.

Nebo ručníky. Pořád je po použití odkládáš na háčky u umyvadla, kde zplihle visí a páchnou jak mokrá psí srst. Neúnavně je přesouvám na žebřiny topení a dávám si záležet, aby okraje lícovaly.

Polštářky na posteli. Mění ložnici v gladiátorskou arénu. Skládám je pěkně do řady jako vojáky na přehlídce. Schválně je rozhazuješ. Kdykoliv jdeš kolem, a to mi nevymlouvej, však tě dobře znám, kdykoliv jdeš kolem, schválně je rozházíš po celé posteli. Klidně necháš jeden nebo dva spadnout na zem. Ne proto, že by se ti tak líbily víc, že by poházené polštářky uspokojovaly tvoje estetické cítění. Děláš to kvůli mně. Abys mě naštval. A víš co? Většinou se ti do daří.

Ale kdyby ses mě zeptal, jestli jsem někdy uvažovala o tom, že odejdu, odpověděla bych, že ne. A myslím to vážně. Před deseti lety, tam na radnici, kdy jsme byli ještě tak mladí a důvěřiví a dychtiví, jsem ti slíbila, že budu s tebou. A já svoje sliby plním. Ať už si o mně myslíš cokoliv, jedno musíš uznat. Nejsem z těch, co by řešily problémy útěkem.

Víš, často jsem uvažovala, proč se tolik vztahů rozpadá, proč se polovina párů rozvádí. A došla jsem k závěru, že je to proto, že si lidi pletou manželství s autobusem. Myslí si, že můžou kdykoliv vystoupit. Že když se jim nelíbí krajina, kudy jedou, nebo je do zadku tlačí sedadlo, nebo se prostě jen nudí, můžou mávnout na řidiče a nechat se vysadit na nejbližší zastávce.

To nemůžu dopustit. A tak raději snáším to napjaté mlčení, tvůj pohled, který prochází skrze mě, snáším dokonce i ty ručníky a skleničky a polštářky.

Snáším naše každodenní bojůvky. A možná je dokonce i trochu vítám, protože to jsou jediné chvíle, kdy mě bereš na vědomí.

Jsem tady. Zůstávám. Zůstávám v  domě, který jsme si postavili podle našich představ. Když ses vrátil z nemocnice a všechno bylo bolavé a matoucí, bála jsem se, že se odsud odstěhuješ. Že nesneseš žít na místě, kde ti všechno, od cihel přes nábytek až k poslednímu kousku porcelánu ve vitríně v obýváku, připomíná to, jací jsme byli předtím. Nikdy ses už tady necítil úplně volně, ne tak, jako dřív, ale najít si nové bydlení jsi nedokázal. A nebo možná nechtěl. Protože v tomhle ohledu jsi stejný jako já. Kdybys odešel, znamenalo by to pro tebe, že jsi prohrál.

Nakonec jsem za tu tvou paličatost, která mi dřív tolik vadila, ráda. Drží tě tady. U mě.

Na první pohled se vlastně moc věcí nezměnilo. Večery trávíme u televize, s očima upřenýma na hypnotické světlo blikající obrazovky, vedle sebe a přitom ne spolu. Občas mám pocit, že se chystáš promluvit, že se už nadechuješ k tomu, abys vyslovil to, na co celou tu dobu myslíš. A pak dostanu strach. Takový ten drásavý a sžírající strach, že mě požádáš, abych tě nechala na pokoji, stejně jako toho dne, kdy ses opil a plakal a kdy jsi sundal ze stěny v koupelně zrcadlo, protože tě děsilo to, co jsi v něm vídal, nebo možná to, co sis myslel, že bys v něm mohl vidět.

Nakonec neřekneš nic. Dojdeš si do lednice pro pivo, vypiješ ho přímo z lahve a jdeš si lehnout. Čekám, dokud neusneš, a pak se položím na postel vedle tebe, opatrně, abych tě nevzbudila, se přitisknu břichem těsně k tvým zádům a zabořím nos do záhybů tvého pyžama. Provinile si užívám ty pošetilé chvilky, kdy potají kradu doteky, které mi nechceš dát. Někdy dokonce brečím. Ráno se pak stydím. Ale nemůžu si pomoct.

Protože tím hlavním důvodem, proč nemůžu odejít, je, že tě pořád miluju. Jakkoliv to zní pateticky a hloupě a trapně, je to tak. Miluju tě.

Asi by tě překvapilo, kdyby ses to dozvěděl. Ty si určitě myslíš, že jsem tady, abych ti připomínala, žes mi ublížil. Myslíš si, že tu trčím jako zosobněná výčitka. Ale tak to není.

Tedy, ne že bych se na tebe nezlobila. Jsou okamžiky, kdy mě to úplně pohltí, kdy mě to stráví natolik, že si potřebuju nějak ulevit, a na to mi většinou pomůže přeskládat věci na policích, vyházet staré časopisy a připravit z nich balíky do tříděného odpadu a taky roztřídit špinavé prádlo. Chci věřit, že když už mě nepotřebuješ ty, potřebuje mě aspoň naše domácnost.

Uvažoval jsi někdy o tom, kdy se to změnilo? Co se s námi stalo, že jsme skončili takhle? Skoro by se zdálo, že zlom nastal v okamžiku, kdy jsi sešlápl pedál plynu k zemi. Nikdy nezapomenu, jak ses přitom tvářil. Zprvu jsem si myslela, že mě jen chceš vystrašit, že to je další z tvých her, kdy jenom zkoušíme, kdo s koho. Jenže to, jak ses na mě podíval, ten zlomek vteřiny, kdy jsi ke mně stočil pohled a já v tvých očích uviděla odhodlání, mě přesvědčilo, že to myslíš vážně. Můžeš předstírat sám před sebou, můžeš si lhát, můžeš vzpomínku na ten moment zatlačit až někam do spodních pater podvědomí, ale já vím, jak to bylo. Chtěl jsi to udělat. V tu chvíli, v tu jednu jedinou chvíli jsem tě téměř obdivovala. Za to, žes našel odvahu.

Nakonec jsi ale couvnul. Cuknul jsi, protože ses vylekal. Vzdát se života není snadné, o tom se nemusíme vzájemně přesvědčovat. Bál ses a tak jsi stočil volant stranou. Vlastně jsi měl štěstí. Vyváznul jsi s několika zlomeninami a s těžkým otřesem mozku. Doktoři tě pospravovali do původní podoby a na těle, na tom těle, co znám skoro tak dobře jako to vlastní, nemáš žádné následky. Nezůstala ti ani jizva. Tedy, žádná viditelná jizva.

Já dopadla mnohem hůř. Ne, nemohla za to ta nehoda, ale to, jak ses na mě podíval. To mi zlomilo srdce. Všechno, co přišlo potom, už byla jen banalita.

Když jsi ležel v nemocnici, měla jsem dost času si všechno rozmyslet. Sedávala jsem před vypnutou televizí, potmě, se světly zhasnutými. Přemýšlela jsem a vzpomínala jsem na všechno, co se mezi námi stalo. Procházela jsem si ve vzpomínkách všechny minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky našeho společného života.

Myslela jsem na to, jak jsem tě potkala, to mi bylo dvacet a tobě táhlo na třicítku. Na to, jak jsme se v práci nejdřív dlouho vzájemně oťukávali, než jsi mě pozval na schůzku. Jak jsme spolu seděli v restauraci, ty jsi pořád mluvil a já horečně zvažovala, jestli se s tebou mám vyspat hned, nebo mám raději počkat na třetí rande. Myslela jsem na to, jak jsi mě po půl roce požádal o ruku, jak sis dokonce kleknul a jak jsi u toho vypadal legračně i dojemně zároveň. Vzpomínala jsem na toho úředníka, co mluvil na naší svatbě, na tu ohranou a hloupou metaforu s lodí a mořem a věděla jsem, co musím udělat. Věděla jsem, co je správné.

Víš, jak se to říká? Že budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí.

Budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Ale bude to až tvoje smrt. Moje smrt nás nerozdělila. Protože já tě neopustím. Nikdy.

Nikdy.