Být jako vakovlk

Onehda jsem zase u dopolední kávy (která je součástí složitého procesu ranní resuscitace) pročítala články na netu (byly doby, kdy jsem se oživovala četbou beletrie, ale od té doby, co mám děti, mi pomřelo značné množství mozkových buněk a moje záliby se poněkud zjednodušily). A narazila jsem na jeden poměrně zajímavý o vymřelých živočišných druzích (chudáci, co dopadli stejně jako ty moje neurony).

Nejvíc mě z té partičky, která doplatila na lidskou bezohlednost, zaujal vakovlk. Ani nevím, čím. Možná tím, že má ve jméně kousek vlka a já mám vlky ráda.

Zadala jsem si tedy slovo vakovlk do internetového vyhledávače, abych se na to zvláštní zvíře podívala trochu blíže.

A kromě informací o tom, jak a kde žil (pokud vás to zajímá, projeďte si taky vakovlka Googlem, rozhodně to stojí za to), jsem našla i několik starých filmových záznamů . Starých proto, že poslední jedinec zřejmě zemřel v roce 1936 v hobartské ZOO, takže do barevného filmu se už vakovlk nedostal.

Na fotkách vypadal vakovlk divně. Ale na videu vypadal přímo absurdně. Neuvěřitelně. Jakoby ho nějaký šílený zvířecí chirurg sešil z různých částí jiných zvířat. Ocas z klokana, tělo tygra, nohy krátkonohého psa a hlava z něčeho, co vypadá jako kříženec vlka a klokana a aligátora (něco jiného je přečíst si, že vakovlk rozevře čelisti až do úhlu 170° a něco jiného je to vidět).

V tu chvíli jsem pochopila, proč bílí obyvatelé Tasmánie tohle zvíře stříleli na počkání. To, že jim dáví ovce, byla jen záminka. Zabíjeli ho proto, že byl tak jiný. Příliš se lišil.

Přiznám se, že ani já jsem si nejdřív nebyla jistá, jaké pocity ve mně tenhle tvor vzbuzuje. Rozhodně vypadal jako něco, co nepatří do našeho světa. Dokonce i ptakopysk proti němu působí jako roztomilá kačenka na čtyřech nožkách. A to nemluvím o další potvůrce od protinožců – tasmánském čertovi – který je vysloveně k pomilování už od pohledu.

Když mi mezi lebečními kostmi přestala rezonovat mantra divné divné divné, podívala jsem se na videa ještě jednou a pak znova. A zjistila jsem, že tohle stvoření je tak moc divné, až je sympatické. Že mu ta podivnost sluší. Že ta zvláštnost je vlastně velmi osvěžující.

Přišlo mi líto, že ve světě, který se čím dál víc unifikuje, není místo pro někoho, kdo byl jiný.

Možná moje náhle vzplanuvší náklonnost pro zvíře, které kdosi označil jako klokana převlečeného za tygra souvisí s tím, že jsem taky divná. Naštěstí mě kvůli tomu neloví a nestřílejí, aspoň ne doslova. Ale problémy mi to sem tam přináší. Takže se snažím zapadnout. Být co nejméně divná. Kontrolovat se a aspoň navenek působit jen lehce výstředně, ale jinak docela normálně.

Úspěchy této taktiky zdaleka neodpovídají množství energie, které do ní vkládám. Výsledek vypadá asi tak, jako by šel vakovlk na přehlídku psích plemen, sednul si pěkně mezi pudla a bígla a se svým typickým velkohubým šklebem by předstíral, že je hodný pejsek.

Nedá se nic dělat. Když je někdo divný, bude divný pořád, i když se bude snažit svoji divnost maskovat. Bude možná ještě divnější, protože každá snaha být někým, kým nejste, je prostě… divná. A nepřesvědčivá.

Nastavila jsem si obrázek vakovlka jako spořič na plochu. Aby mi každý den připomínal, že když se narodíte jako divné zvíře, možná to nebudete mít snadné. Vystavujete se riziku, že někoho váš pruhovaný hřbet bude natolik iritovat, že vypíše odměnu za vaši kůži. Ale ochudit svět o to, co se liší, znamená učinit ho jednobarevným a fádním. A v takovém světě by stejně nikdo divný nechtěl žít.

Vždycky když budu mít strach se lišit, podívám se na kamaráda vakovlka. Snad mi dodá odvahu být divná.

Být sama sebou.

Dokud nás smrt nerozdělí

Tuhle krátkou povídku jsem psala původně na objednávku pro jeden časopis. Jenže pak si to v redakci přečetli a zjistili, že je na jejich vkus poněkud depresivní, a usoudili, že se nehodí k barevným inzerátům na kosmetiku. 

Pro všechny, kdo nechtějí číst jen o sluníčkách, kytičkách a šťastných dětských úsměvech, ji zveřejňuji aspoň na Síť. 

V každém manželství někdy dojde na horší časy. Pamatuju si, jak nám při svatebním obřadu anonymní úředník z místní radnice vykládal ta nejotřelejší klišé o širém moři a loďce, co pluje přes rozbouřené vlny do poklidného přístavu. Poslouchala jsem tehdy jen na půl ucha. Byla jsem nervózní z toho, že mi korzetový živůtek klouže dolů, a cítila jsem se trochu trapně za mámu, který vzlykala nahlas, jako kdyby byla na pohřbu.

Ale stejně mi ta pitomá metafora uvízla v paměti. Loďka a moře. Kdybych se měla držet tohoto přirovnání, řekla bych, že vlnobití máme už za sebou. To, co prožíváme nyní, je tísnivé ticho. Ta naše společná lodička se z výletní plachetnice proměnila na bitevní křižník, co uvíznul kdesi v bermudském trojúhelníku beznaděje.

Všechny ty drobnosti, které původně formovaly naši manželskou rutinu, které nám dávaly jistotu v tom, kdo jsme a co chceme, se staly prostředkem k drobným šarvátkám, zbraněmi urputné a mlčenlivé války.

Na první pohled jsou to malichernosti. Sklenička, kterou postavíš na nalakovanou hladkou plochu televizního stolku. Dám pod ní tácek a utřu vlhkou stopu na dřevě.

Nebo ručníky. Pořád je po použití odkládáš na háčky u umyvadla, kde zplihle visí a páchnou jak mokrá psí srst. Neúnavně je přesouvám na žebřiny topení a dávám si záležet, aby okraje lícovaly.

Polštářky na posteli. Mění ložnici v gladiátorskou arénu. Skládám je pěkně do řady jako vojáky na přehlídce. Schválně je rozhazuješ. Kdykoliv jdeš kolem, a to mi nevymlouvej, však tě dobře znám, kdykoliv jdeš kolem, schválně je rozházíš po celé posteli. Klidně necháš jeden nebo dva spadnout na zem. Ne proto, že by se ti tak líbily víc, že by poházené polštářky uspokojovaly tvoje estetické cítění. Děláš to kvůli mně. Abys mě naštval. A víš co? Většinou se ti do daří.

Ale kdyby ses mě zeptal, jestli jsem někdy uvažovala o tom, že odejdu, odpověděla bych, že ne. A myslím to vážně. Před deseti lety, tam na radnici, kdy jsme byli ještě tak mladí a důvěřiví a dychtiví, jsem ti slíbila, že budu s tebou. A já svoje sliby plním. Ať už si o mně myslíš cokoliv, jedno musíš uznat. Nejsem z těch, co by řešily problémy útěkem.

Víš, často jsem uvažovala, proč se tolik vztahů rozpadá, proč se polovina párů rozvádí. A došla jsem k závěru, že je to proto, že si lidi pletou manželství s autobusem. Myslí si, že můžou kdykoliv vystoupit. Že když se jim nelíbí krajina, kudy jedou, nebo je do zadku tlačí sedadlo, nebo se prostě jen nudí, můžou mávnout na řidiče a nechat se vysadit na nejbližší zastávce.

To nemůžu dopustit. A tak raději snáším to napjaté mlčení, tvůj pohled, který prochází skrze mě, snáším dokonce i ty ručníky a skleničky a polštářky.

Snáším naše každodenní bojůvky. A možná je dokonce i trochu vítám, protože to jsou jediné chvíle, kdy mě bereš na vědomí.

Jsem tady. Zůstávám. Zůstávám v  domě, který jsme si postavili podle našich představ. Když ses vrátil z nemocnice a všechno bylo bolavé a matoucí, bála jsem se, že se odsud odstěhuješ. Že nesneseš žít na místě, kde ti všechno, od cihel přes nábytek až k poslednímu kousku porcelánu ve vitríně v obýváku, připomíná to, jací jsme byli předtím. Nikdy ses už tady necítil úplně volně, ne tak, jako dřív, ale najít si nové bydlení jsi nedokázal. A nebo možná nechtěl. Protože v tomhle ohledu jsi stejný jako já. Kdybys odešel, znamenalo by to pro tebe, že jsi prohrál.

Nakonec jsem za tu tvou paličatost, která mi dřív tolik vadila, ráda. Drží tě tady. U mě.

Na první pohled se vlastně moc věcí nezměnilo. Večery trávíme u televize, s očima upřenýma na hypnotické světlo blikající obrazovky, vedle sebe a přitom ne spolu. Občas mám pocit, že se chystáš promluvit, že se už nadechuješ k tomu, abys vyslovil to, na co celou tu dobu myslíš. A pak dostanu strach. Takový ten drásavý a sžírající strach, že mě požádáš, abych tě nechala na pokoji, stejně jako toho dne, kdy ses opil a plakal a kdy jsi sundal ze stěny v koupelně zrcadlo, protože tě děsilo to, co jsi v něm vídal, nebo možná to, co sis myslel, že bys v něm mohl vidět.

Nakonec neřekneš nic. Dojdeš si do lednice pro pivo, vypiješ ho přímo z lahve a jdeš si lehnout. Čekám, dokud neusneš, a pak se položím na postel vedle tebe, opatrně, abych tě nevzbudila, se přitisknu břichem těsně k tvým zádům a zabořím nos do záhybů tvého pyžama. Provinile si užívám ty pošetilé chvilky, kdy potají kradu doteky, které mi nechceš dát. Někdy dokonce brečím. Ráno se pak stydím. Ale nemůžu si pomoct.

Protože tím hlavním důvodem, proč nemůžu odejít, je, že tě pořád miluju. Jakkoliv to zní pateticky a hloupě a trapně, je to tak. Miluju tě.

Asi by tě překvapilo, kdyby ses to dozvěděl. Ty si určitě myslíš, že jsem tady, abych ti připomínala, žes mi ublížil. Myslíš si, že tu trčím jako zosobněná výčitka. Ale tak to není.

Tedy, ne že bych se na tebe nezlobila. Jsou okamžiky, kdy mě to úplně pohltí, kdy mě to stráví natolik, že si potřebuju nějak ulevit, a na to mi většinou pomůže přeskládat věci na policích, vyházet staré časopisy a připravit z nich balíky do tříděného odpadu a taky roztřídit špinavé prádlo. Chci věřit, že když už mě nepotřebuješ ty, potřebuje mě aspoň naše domácnost.

Uvažoval jsi někdy o tom, kdy se to změnilo? Co se s námi stalo, že jsme skončili takhle? Skoro by se zdálo, že zlom nastal v okamžiku, kdy jsi sešlápl pedál plynu k zemi. Nikdy nezapomenu, jak ses přitom tvářil. Zprvu jsem si myslela, že mě jen chceš vystrašit, že to je další z tvých her, kdy jenom zkoušíme, kdo s koho. Jenže to, jak ses na mě podíval, ten zlomek vteřiny, kdy jsi ke mně stočil pohled a já v tvých očích uviděla odhodlání, mě přesvědčilo, že to myslíš vážně. Můžeš předstírat sám před sebou, můžeš si lhát, můžeš vzpomínku na ten moment zatlačit až někam do spodních pater podvědomí, ale já vím, jak to bylo. Chtěl jsi to udělat. V tu chvíli, v tu jednu jedinou chvíli jsem tě téměř obdivovala. Za to, žes našel odvahu.

Nakonec jsi ale couvnul. Cuknul jsi, protože ses vylekal. Vzdát se života není snadné, o tom se nemusíme vzájemně přesvědčovat. Bál ses a tak jsi stočil volant stranou. Vlastně jsi měl štěstí. Vyváznul jsi s několika zlomeninami a s těžkým otřesem mozku. Doktoři tě pospravovali do původní podoby a na těle, na tom těle, co znám skoro tak dobře jako to vlastní, nemáš žádné následky. Nezůstala ti ani jizva. Tedy, žádná viditelná jizva.

Já dopadla mnohem hůř. Ne, nemohla za to ta nehoda, ale to, jak ses na mě podíval. To mi zlomilo srdce. Všechno, co přišlo potom, už byla jen banalita.

Když jsi ležel v nemocnici, měla jsem dost času si všechno rozmyslet. Sedávala jsem před vypnutou televizí, potmě, se světly zhasnutými. Přemýšlela jsem a vzpomínala jsem na všechno, co se mezi námi stalo. Procházela jsem si ve vzpomínkách všechny minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky našeho společného života.

Myslela jsem na to, jak jsem tě potkala, to mi bylo dvacet a tobě táhlo na třicítku. Na to, jak jsme se v práci nejdřív dlouho vzájemně oťukávali, než jsi mě pozval na schůzku. Jak jsme spolu seděli v restauraci, ty jsi pořád mluvil a já horečně zvažovala, jestli se s tebou mám vyspat hned, nebo mám raději počkat na třetí rande. Myslela jsem na to, jak jsi mě po půl roce požádal o ruku, jak sis dokonce kleknul a jak jsi u toho vypadal legračně i dojemně zároveň. Vzpomínala jsem na toho úředníka, co mluvil na naší svatbě, na tu ohranou a hloupou metaforu s lodí a mořem a věděla jsem, co musím udělat. Věděla jsem, co je správné.

Víš, jak se to říká? Že budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí.

Budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Ale bude to až tvoje smrt. Moje smrt nás nerozdělila. Protože já tě neopustím. Nikdy.

Nikdy.

Síla zranitelnosti

Blog o vybělování análů a seřezávání genitálů vyvolal nečekaný ohlas. Zdá se, že příčinou nebyla moje autorská genialita a svěží vtipné podání, ale především zmínka o Jiřině Překopové a terapii pevným objetím. Vyjádřením své sympatie k Jiřince a jejím myšlenkám jsem se dostala na seznam čarodějnic a zplozenců pekla, kteří už nevědí, jak ta nebohá nevinná stvoření (míním děti, nikoliv domácí zvířenu – i když možná i tu) zahubit. Když to těm stvůrám v lidské podobě nevyšlo s domácím porodem, pokusí se dorazit nebožátka udušením v náruči (po vzoru matky z Erbenovy Polednice).

Ačkoliv zmiňovaný článek nebyl o terapii pevným objetím, ale zamýšlel se spíše nad tím, že kdybychom skutečně pěstovali bezpodmínečnou (sebe)lásku, nemuseli bychom do sebe zbytečně nechávat krájet chirurgickými noži, zmínka o Jiřině se stala pověstnou jiskřičkou, která zapálila sud se střelným prachem agresivity a strachu z emocí… a puf, byl z toho menší výbuch lokálního charakteru…  a typického zatuchlého smrádku.

Následující odkaz s přednáškou se mi dostal do rukou (nebo spíše do počítače) včera večer… pozdě na to, aby se stal součástí předchozího článku. A to je dobře, protože si zaslouží článek samostatný.

Jak už to tak bývá, věci přicházejí tehdy, kdy přijít mají. Stejné to bylo se slovy Brene Brownové o zranitelnosti a o síle, která v ní spočívá. Zranitelnost je totiž moje velké téma. Každý, kdo chodí s kůží na trh, kdo vystavuje kritice svoje názory, kdo otevírá srdce a riskuje nepochopení a odmítnutí, to zná. Strach. Nepříjemné pocity. Obavy z vlastní zranitelnosti.

Nevím, jak jsou na tom ostatní spisovatelé a publicisti. Třeba se mezi nimi najdou suverénní typy, které předhazují písmena, slova a věty krvežíznivému davu bez zachvění jediného mimického svalu.

Já se obvykle klepu celá. Uvnitř. Vždycky mám ten zvláštní svíravý pocit, vždycky se mi žaludek stáčí do preclíku. Někdy víc, někdy méně. Nabízet se ostatním je jako stát nahý uprostřed náměstí. Je v tom nepopiratelné kouzlo adrenalinového zážitku. Ale stejně se necítíte úplně jistě, když vám studený průvan olizuje odhalený zadek.

Všichni chceme být přijímaní těmi druhými. Všichni si přejeme být pochopení. Avšak dát o sobě vědět je pokaždé spojené s rizikem nepřijetí a nepochopení.

Pamatuji si, jak mě zamrzela první kritika na moji knihu. Jak mi chyběla možnost se obhájit, vysvětlit, bránit se… (pak přišly další knihy a další kritiky – a další možnost natrénovat si reakce na ně).

Prvním instinktem bylo se stáhnout. Zavřít se.

Jenže z uzavřené mysli nedostanete ven žádnou myšlenku, kterou byste chtěli sdělit. A i kdybyste ji násilím vypáčili, nebudete mít odvahu ji poslat dál.

Z toho vzniká dilema – jak zůstat otevřená a autentická, a zároveň nebýt zraňovaná?

Poměrně dlouhou dobu jsem v řešení tohoto problému kráčela slepou uličkou, když jsem se domnívala, že se lze proti zranění obrnit, že lze zůstat necitelnou.

Jenže to nefungovalo. To, co z této taktiky vzešlo, že spíše podobalo topornosti a ztuhlosti než síle.

Chvíli jsem se motala v kruhu a připadala jsem si jako legrační pejsek, co honí vlastní ocas. Oč jsem byla urputnější, o to se věci víc komplikovaly.

Jednoho dne jsem podlehla únavě a přiznala jsem to. Sobě i druhým. Ano, jsem zranitelná. Mám strach…

A najednou přišla úleva. Nikdo mě kvůli tomuto přiznání nepřestal mít rád, nikdo si mě nevymazal z kontaktů… a dokonce se mi ani nikdo nesmál. Svět se nerozpadnul na mikročástečky, ale točil se dál. Čekala jsem drama a místo toho… klid. Smíření. Pokojné spočinutí ve vlastní nedokonalosti. Bez úsilí a bez křeče.

Poslechla jsem si přednášku o Síle zranitelnosti a připadala jsem si, jako by se mi dostalo jednoho vřelého virtuálního objetí. Další úleva. Klidně (si) můžu přiznat, že mě zraňuje, když kritika na moje články proběhne za mými zády, a ne otevřeně a upřímně, viditelně a tak, abych měla prostor k vyjádření.

Po včerejším dni jsem si v rámci extrémní léčby rýmy zalezla do horké vany a popíjela jsem v ní horký čaj s medem. Ve vaně mám obvykle ty nejlepší nápady (zřejmě proto, že se ve vodním živlu necítím zranitelná) a uměle vyvolaná horečka ještě pod kotlíkem kreativity přitopila.

A mně napadlo, jak je touha po dokonalosti, ať už v podobě dokonalých masturbačních zážitků či dokonalých těl (či dokonalých těl prožívajících dokonalé masturbační zážitky) scestná. Došlo mi totiž, že moje vlastní tělo, ke kterému mám veskrze pozitivní a láskyplný vztah, je složené ze samých nedokonalostí.

No vážně! Není na mě ani jediná dokonalá část. A přesto celek vnímám jako hodnotný a hodný lásky.

Možná to je to, o čem mluví Brene Brownová – pocit dostatečnosti. Pocit, že ve zranitelnosti spočívá ohromná síla.

Můžu světu předhazovat svoje nedokonalé myšlenky, svoje nedokonalé, ale pravdivé pocity… a ani odezva nebude nikdy dokonalá. A v tom je kouzlo života. Že občas bolí. Že sem tam zatne drápy do otevřené rány. Že nám dává výzvy.

Je na nás, zda tyto výzvy přijmeme. Zda se obnažíme ve své zranitelnosti a uděláme první krok, učiníme první impuls k objetí, vystavíme svá srdce světu a řekneme: „tady jsem“.

Bílé řitní otvory, perfektní genitálie a trocha toho normálního lidského objetí

Po (emocionálně) náročných dnech a týdnech, kdy jsem si nedovolila vypnout, zastavit se a zhluboka se nadechnout, se mi moje tělo odvděčilo po zásluze a já jsem konečně odpadla s nepříjemnou virózou. A tak smrkám, kašlu, potím se, a protože si stejně nemůžu lehnout (hlavně ze strachu, že bych upadla do krátkého bezvědomí a děti by tu zatím páchaly činnosti nejen zakázané, ale i zdraví a životu nebezpečné), povaluji se u počítače, proháním internet a čtu si i články a odkazy, které bych jindy číst nestíhala nebo si jich v každodenním spěchu nevšimla.

Jako první na mě bez varování vyskočil rozhovor se sex-koučerkou Julií Gaiou Poupětovou o její poněkud neortodoxní službě veřejnosti, která spočívá mimo jiné v pořádání workshopů „Sebelásky“ (rozuměj masturbace). Můžete si ho přečíst zde. (Mimochodem, ode mě to asi vyzní nepatřičně, ale ta paní má opravdu divné jméno.)
Ti, co znají zevrubně mou literární tvorbu, jsou obeznámeni s faktem, že nepatřím mezi nezdravě prudérní osoby a že proti živelnému, nespoutanému a svobodnému vyjadřování sexuality nemám ani stopu námitek. Přesto jsem si při představě, jak masturbuji – pardon, účastním se společného rituálu sebelásky – spolu s několika dalšími ženami, pod koučerským vedením paní Poupě, pocintala propocenou noční košili lipovým čajem s medem.

Opláchla jsem si obličej vlažnou vodou, zapila jsem prášek a puzena nezvladatelnou masochistickou zvědavostí, zanořila jsem se do hlubin internetu, abych se do reality vrátila obohacena informacemi o tom, jak zmíněná koučerka (koučka?), předvádí svým svěřenkyním metodu „pillow fuck“ (ano, není nad odborný cizojazyčný název), kdy se podepře třemi polštáři a (cituji) „ojíždí vibrátor“. To vše za pouhých 2.500 Kč za víkend. No, nekupte to. (Abyste si nemysleli, že blouzním z horečky, odkaz na článek zde, jen si to přečtěte sami). Upřímně jsem přesvědčena o tom, že uvidět něco takového na vlastní oči, by skutečně zásadně změnilo můj postoj k masturbaci. Pravděpodobně však ne k lepšímu…

Myslela jsem si, že už nemůže být hůř. Ale kamarádka mi hned vzápětí poslala odkaz na dokument Perfektní vagína. Naštěstí je celý film v angličtině a bez českých titulků, takže jsem byla ušetřena toho, abych všemu rozuměla. Ale obávám se, že i kdybych rozuměla, tak to stejně nepochopím. Proti záběrům, kdy si dospívající dívka nechá seříznout kus labií, aby měla „dokonalou pipinku“, mi najednou řeči o „kunda zrcátkách“ z kurzu paní Poupětové, přišly neškodné a vlastně docela roztomilé. Dosud jsem se naivně domnívala, že bělení řitních otvorů, úprava poševního vchodu, labioplastika a hymenoplastika jsou výstřelkem osob úzce spojených s pornoprůmyslem. Pak jsem viděla matky od rodin, jak trpí hlubokým pocitem méněcennosti proto, že nemají symetrická labia, a začala jsem mít urputný dojem, že Matrix, ve kterém žijeme, programoval totální šílenec a sadistický zvrhlík.

Svěřila jsem se „svým ženám“, spolku spřízněných duší (i když ne tak spřízněných, abychom si ve volném čase navzájem obdivovaly vulvy) a jedna z nich mě vzápětí obdarovala dalším odkazem – tentokrát úžasným výrobkem, který se používá na přebarvení starých, zašedlých a neesteticky nerůžových genitálií (aneb za přirození růžovější). To už jsem měla chuť se ve zmíněném čaji s medem rovnou utopit a ukončit tak svoje utrpení.

Už jsem jen odevzdaně čekala, co mě dnes dorazí. A naštěstí se ukázalo světlo na konci tunelu. Protože poslední odkaz, který jsem našla v poště, byl záznam rozhovoru s psycholožkou Jiřinou Prekopovou, která dnes na Radiožurnálu mluvila o Terapii pevným objetím (TPO) a o bezpodmínečné lásce (záznam pořadu zde). S Jiřinou jsem se zatím osobně nesetkala, ale četla jsem její knihy a mám její myšlenky i způsob, jak je prezentuje, ráda. Vážím si toho, že si udělala čas, aby napsala komentář do naší knihy o bondingu (když už tu házím těmi odkazy, tak komentář si můžete přečíst zde: O knize napsali). Poslední dobou sleduji hysterickou bouři, která se rozpoutala právě kvůli TPO, a nestíhám se divit. Hádají se nejen rodiče (ať už ti, co TPO absolvovali, nebo ti, co ji „znají“ jen z dokumentu, který uvedla Česká televize), ale hádají se taky (a především) psychologové a odborníci, kteří se nedokážou shodnout na tom, zda je objetí porušením intimity a respektu k druhé osobě.

Nejsem odborník. Ale když tak pozoruji lidi, co hledají dokonalost v tom, že budou mít dokonalá přirození a bílé řitní otvory, lidi, co se snaží najít skutečnou intimitu v tom, že za peníze masturbují ve skupině (vedle sebe, ale ne spolu - všichni s respektem ke svým osobním bublinám a každý ve svém koutku), říkám si, zda někoho z nich napadlo, že možná existuje jiná cesta. Objetí. Bezpodmínečná láska.

Možná že ve společnosti, kde je normální zaplatit si za chvíle pseudointimity nebo riskovat svoje zdraví pro krásnější (rozuměj unifikovaný) genitál, cesta přijetí a sebepřijetí není tou snazší. Ale je tou, která může vést ke štěstí. Protože ať už se nám to líbí, nebo ne, všichni zestárneme, naše labia a šourky se prověsí a chvíle společných masturbací už taky nebudou to, co bývaly.

Ale moci se každý den ráno podívat sám na sebe do zrcadla a říct si „Mám tě rád“, stojí za trochu námahy. A tak neplaťte peníze za nesmysly, mějte rádi svoje přirození a hlavně mějte rádi sami sebe. Objímejte ty, které milujete. A pamatujte na to, že nejlepším (sex) koučem je láska.

PS: A já se jdu objímat s dcerou, která se mnou drží krok a smrká a kašle jako o závod. Včera, když jsme nad ránem seděly na sofa, otíraly si nudle, skelnými pohledy zíraly na pohádku a tiskly se k sobě pod dekou, mi totiž řekla: „Maminko, když mě objímáš, tak mě ta rýma mnohem míň štve.“