Změna je cesta a cesta je změna

„Prý ses strašně změnila,“ prohlásila máma do telefonu, když jsme si naposledy volaly. Autorem tohoto výroku je jedna moje příbuzná, která se o svůj postřeh podělila s širší rodinou na jednom setkání.
„Že už ti prý nikdo nerozumí,“ pokračovala máti a z jejího hlasu zkresleného vzdáleností a mobilní technologií nebylo úplně poznat, zda se baví nebo diví. Anebo obojí.
Já se sice úplně nebavila, ale na divení to taky nebylo. Muselo se to stát. Dříve či později někdo musel přijít s teorií, že jsem se dočista zbláznila.
Ještě chvíli jsme si s máti povídaly (naštěstí o běžných provozních věcech, jako co mám prvorozené nabalit na cestu za babi) a já s úlevou ocenila, že předmětem hovoru na rodinné sešlosti nebyla moje nedávná změna jména. Přece jen mám v úmyslu sdělit tuto záležitost svojí rodičce v klidu, s citem a hlavně osobně. Stejně tak, jako jsem měla v plánu jí před třemi lety sdělit, že jsem doma rodila nikoliv omylem, ale zcela úmyslně. Tenkrát mě v oznámení zrovna někdo předběhl a příjemné to rozhodně nebylo.
Když jsme pak zavěsily mobily a já se uklidnila, že se nikdo z těch, co čtou moje blogy a statusy na Facebooku, neujal role hlásné trouby, vrátila jsem se v myšlenkách k předmětu mého údajného šílenství.
Nepopírám, že jsem se změnila. Abych to taky popírala, když jsem na té změně dřela jak mouřenín! Změnila jsem se a ve změnách hodlám pokračovat. Mám seznam dlouhý jak moje noha (hm, možná delší, protože jsem malá a mám docela krátké nohy) věcí, které chci změnit. Na sobě, na svém životě, na tom, co dělám, a na tom, jak funguju. Změna pro mě znamená pohyb a pohyb je život. Co se nehýbe a stagnuje, je mrtvé.
Co na tom ostatní udivuje?
A pak mi došlo, že většina lidí, které jsem potkala po delší době, kdy jsme se neviděli a nevídali, mě překvapila nezměrným úsilím, s jakým se snažili se nezměnit. Vždyť slova: „ty ses vůbec nezměnil nebo nezměnila“ jsou vnímána jako lichotka. Jako důkaz toho, že dokážeme zakonzervovat čas a stav, ve kterém jsme se nacházeli před mnoha roky.
Tohle asi nebude moje cesta… no vidíte. A už to dělám zase. Podvědomí mi do klávesnice cpe výraz spojený s pohybem a posunem. Cesta… to je ono. Pro mě je život cesta. A kdybych na konci cesty byla stejná jako v den, kdy jsem vyrazila, nedávalo by mi nic z toho, co dělám, smysl.
Poslední dobou mi připadá, že jsem na cestě trochu přidala do kroku a musela jsem odhodit pár zavazadel, která jen překážela, tížila mě a pletla se mi pod nohy. A taky se zdá, že jsem se několika lidem trochu vzdálila. Možná mají pocit, že jsem se vydala cestou, která je mimo vyznačené turistické značky a tudíž je zákonitě nebezpečná.
Ale kdo ví, třeba je to cesta, která mě v pověstném kruhu (či spirále) vrátí na začátek. A třeba mě všechny ty změny přivedou k výchozím bodu, k poznání, že tu vždycky bylo něco, co se nemění.
Avšak než k tomu dojde, čeká mě – aspoň myslím – ještě mnoho vtipných telefonátů.

Jarní úklid

Máme tu jaro. Období velkého úklidu. Dobu, kdy se zbavujeme přebytečných věcí a nepořádku, co jsme nashromáždili, když bylo venku ošklivo. Dobu, kdy se zbavujeme přebytečných kil, která se nashromáždila kolem našich pasů, boků a stehen v období vánočních žranic a novoročních depresí. A taky dobu, kdy poklízíme v našich hlavách a třídíme vzpomínky, zkušenosti, city a myšlenky do správných šuplíčků a taky do barevně odlišených odpadkových košů.
Jistě. Metafora jarního úklidu a úklidu duše není nikterak originální. To si uvědomuju. Z pozice člověka, jemuž kritici v literárních dílech vytýkají právě nedostatek originality a neschopnost vymyslet něco, co už tu stokrát a tisíckrát nebylo, se ovšem nad drobný detail nepůvodnosti můžu povznést a pokračovat v jarním rozjímání.
Přidržím-li se příměru s úklidem, musím se hned na začátku čestně přiznat, že jsem bordelář a že uklízím jenom pod nátlakem okolností. Takové to povrchové šudlání, kdy hadrem laškovně přejedete pracovní stůl a hračky, co se válí na zemi, ladným výkopem pošlete pod dětskou postýlku, dělám pochopitelně denně. Ovšem než se donutím poprat se s prachem na skříních, kočičími chlupy mezi okenními tabulkami a chomáči, co vznikly smíšením biologického odpadu z pokožky a srsti všech členů rodiny a teď číhají v temných koutech naší domácnosti na příležitost převzít vládu nad světem, to zabere nemalé úsilí a přesvědčování sebe sama.
Nejsem ten typ. Ne že bych měla ráda nepořádek. Ale nebaví mě úsilí, kterého je třeba k tomu, aby byl kolem mě (a uvnitř mě) nastolen řád, harmonie a zářivá hygiena. A možná se i bojím, co na mě vypadne z kupy lejster na poličce nebo co mě kousne do prstu, když zanořím ruku do krabice s panenkami, které čekají na operační zásah po amputaci nohou, rukou a hlav. Prostě se mi občas nechce do toho smrádku vrtat. Kdo ví, co by vylezlo na světlo. Kdo ví, čemu bych byla proti své vůli vystavena.
Jarní úklid jsem tedy opravdu neměla v plánu. Pokud jsem si na jaro směle plánovala nějakou zajímavou zájmovou činnost, týkaly se moje představy spíše detoxikace, relaxace a celkové rekonstrukce povadlé tělesné schrány.
Jenže jak říkáme u nás u buddhistů, prostor mívá smysl pro humor.
S humorem sobě vlastním mi tedy jak na běžícím pásu začal servírovat situace, které mě proti mé nutily protřepat koberce, vyvětrat peřiny, nastříkat protiplísňové prostředky do všech koutů a hlavně třídit a vyházet to, co už jen zabírá místo a šíří kolem sebe zápach zatuchliny.
Vznikla tak pořádná hromádka věcí, které jsem sentimentálně prohlížela a osahávala a přemlouvala jsem sama sebe, že je ještě k něčemu použiju.
Některé se mnou prožily víc jak třicet let. Jenže hlava, duše, srdce – nebo cokoliv, co považujete za řídící středisko svého já – není muzeum, kde byste skladovali věci ve vitríně jen proto, že jsou to starožitnosti. Co už neplní svoji funkci, co překáží, musí pryč.
Ale i po tolika letech každodenní meditace, kdy si pořád opakujete, že věci jsou pomíjivé, umí člověka pomíjivost pořádně zaskočit. Vědět asi nestačí. Je potřeba to prožít. A opakovaně, aby to mělo smysl.
A tak s usilovnou snahou o ne-úsilí uklízím a snažím se být nesmlouvavá a pracovat jako chirurg, když odstraňuje nekrotickou tkáň. Taky jí kus nenechá jen proto, že už je na ni pacient zvyklý. Kdepak, pěkně řízne skalpelem do masa. Jenže tahle metafora (obávám se, že taky nepůvodní) stejně není moc dobrá, protože chirurg aspoň pracuje ve spolupráci s anesteziologem a než se do pacienta zakrojí, nechá ho upadnout do příjemného narkotického spánku. Život řeže do živého.
A zatímco kolem stříká krev a vy cedíte skrze zuby mantry, které nemají s buddhismem nic společného, ale zato díky převaze obsažených hlásek rrr příjemně ventilují vztek a frustraci, můžete se aspoň konejšit představou výsledku: čistých a uspořádaných poliček a přehledně uspořádaných šuplíků. Prázdného prostoru, kde můžete dělat úplně nový nepořádek. Zase pěkně nanovo…