Z jedináčka malou sestrou, aneb zase ten bonding

Můj manžel se mě opakovaně ptá, zda mě ještě čeká nějaká práce na knize o bondingu, nebo zda už se zase hodlám vrátit do normálu. Tedy normálu svého obvyklého neškodného šílenství. Normálu, který mě sice drží ve stavu permanentní zasněnosti, ale aspoň na dosah příčetnosti.

Sama nevím. Porod tohohle literárního miminka je zatím nejtěžší ze všech. Moje první kniha vznikla tak trochu z leknutí a druhá byla zase bezuzdnou zábavou, kterou jsem sama sobě dokazovala, že jsem nejen máma, ale taky žena a člověk.

Teď je to jinak. Na hrudi mě tlačí balvan zodpovědnosti. Už nejde jen o moje nápady, moje pocity a moje sny. Novorozené knižní děťátko je společným potomkem tří maminek. Občas mě přepadají pochybnosti, co můžu našemu miminku nabídnout. Míša je odborník na bonding a její myšlenky jsou stavebním kamenem celého toho domečku, co si říká kniha. A Ivana je žena s velkým Ž a máma s velkým M, která se nebojí odhalit až na dřeň a skrze svoje zkušenosti, svoji bolest a svoje slzy, ukázat ostatním možnou cestu, po které můžou dojít k pochopení mateřské lásky.

A já? Já k sobě lepím ty úžasné střípky myšlenek, kterými mě obě ženy zahlcují. Pěchuji do formiček slov a vět všechen ten nespoutaný a životaschopný materiál, který z mých spoluautorek tryská. Třídím, škrtám, kopíruji a přesouvám. Kompletuji skládačku z tisíců drobných dílků.

Učím se novým věcem. Především se učím pracovat v týmu. To považuji za největší osobní výzvu, kterou mi psaní knihy o bondingu a porodní radosti přineslo.

Téměř třiatřicet let jsem byla jedináčkem a najednou mi osud přinesl hned dvě sestřičky. Ujasňuji si svou sourozeneckou pozici a občas mám chuť jít si s brekem stěžovat rodičům. Třeba v devět ráno, když mi zvoní telefon a já nejsem schopná Míše vysvětlit, že před polednem a mně nemá cenu mluvit, natož, aby mělo smysl se mnou konzultovat strategii propagace. Nebo když se podívám do souboru a Ivana mi zase označila nové pasáže rukopisu červeně, zatímco jsme se jasně dohodly, že nové věci mají být modře. Červená je přece na poznámky pod čarou!!!  

Jenže než se stihnu zdravě naštvat a než se dostanu k tomu, abych svým spoluautorkám poslala mailem barevně zvýrazněné instrukce, přečtu si, co nového napsaly do textu, a místo vzteku cítím směsici obdivu, jak jsou chytré a jak umějí věci jasně pojmenovat, úcty k jejich otevřenosti, a hrdosti na to, že si mě přivzaly do svého sesterského kroužku, ve kterém můžeme sdílet radost i bolest.

Vznik nové knihy vždycky provázejí porodní bolesti. A nikdy to není snadné. Tentokrát je však něco jinak. Poprvé nerodím sama, ale jsem obklopená kruhem blízkých žen. Prošly jsme společně něčím, co nás spojilo pevným poutem. Tenhle porod nebolí míň než ty předchozí. Ale kromě radosti z tvůrčí práce mi dal ještě něco navíc. Dal mi aspoň na chvíli zažít, jaké to je, mít sestry a spřízněné ženské duše.

Míšo a Ivano, díky, že jste moje velké sestry… aspoň na chvíli.

Mimina tady, mimina tam, mimina všude, kam se podívám

Nikoliv. Nezbláznila jsem se. Ale co není, může být.
Poté, co jsem utřídila skoro tři sta fotek, ze kterých budeme se spoluautorkami našeho knižního dítka vybírat materiál do obrazové přílohy, začínám šílet. Všude vidím mimina. Smutné je, že fotky šťastných a spokojených novorozenců tvoří slabou desetinu toho, co mám k dispozici. Valná většina čerstvě vyloděných mláďátek vypadá, jako by je ten náš svět pořádně děsil. Řvoucí, se zaťatými pěstmi, v křeči, vyděšení... všichni ti malí človíčci jsou v šoku z toho, co se děje. Asi nepochopili, že ty neosobní ruce v rukavicích patří zdravotníkům, kteří zachraňují jejich čerstvé a křehké životy. Nepochopili, že ona záchrana života spočívá v tom, že je potřeba miminko položit na zelený lajntuch a natahovat mu končetiny, osahávat ho, strkat mu násilím prsty do úst i do jiných otvorů. Nepochopili to a řvou.
Já to taky nechápu. Nechápu, že já, obyčejná máma a zdravotnický laik, po zhlédnutí pár stovek fotek zcela jasně vidím, že děti, co se tisknou k máminým prsům, jsou v pohodě, zatímco ty na vyhřívaných lůžkách a observačních bodech vypadají, jako by jejich první chvíle mimo vlídné prostředí máminy dělohy, měly být i chvílemi posledními.
Přemýšlím, zda to zdravotníci neumí vidět nebo nechtějí vidět... nebo zda to vidí, ale mají strach. Strach nezasahovat, strach sednout si na ruce a zpovzdálí s respektem a nekonečnou úctou sledovat zázrak toho, když se máma a miminko do sebe zamilují...
U fotek mimin, v rámci "záchrany života" jen pár sekund po porodu strčených pod sprchu (protože krev a mázek a plodová voda asi akutně ohrožovaly existenci těch malých tvorečků), se mi chce brečet.
Ještě víc se mi chce brečet při vzpomínce, co se dělo s prvorozenou v porodnici. Jedno mimino na fotce mi ji připomíná. Leží svázané do zavinovačky, vypadá jako štucl a vyčítavě hledí směrem k objektivu. Působí jako miniaturní stařeček. Trochu rezignovaně. Jako někdo, kdo už si zvykl, že život není žádaná sranda... Poněkud předčasné zjištění, říkám si. A brečím. Tahle kniha je taková terapie pláčem. Pro mě, pro spoluautorky a asi i pro budoucí čtenářky a čtenáře.
Probírám se všemi těmi snímky a doufám, že ti, co knihu budou číst, budou chtít vidět. I když si třeba budou muset nejdřív trochu pročistit pohled slzami.

Abych se nezbláznila úplně, objednala jsem si červené sárí. Budu si v něm připadat jako mimino zabalené po porodu do červeného ručníku. A jelikož je to bavlnka, můžu si vlečkou otírat slzy :-)