Porod v porodnici - porod v bezpečí?

Moje kamarádka Sophie mě požádala, abych ji doprovázela u porodu. A server BabyWeb, se kterým spolupracuji, mě zase požádal, abych o naší společné porodní zkušenosti sepsala krátký seriál.

V prvním díle jsem psala o tom, jak jsem se stala doprovodem u porodu, v druhém o tom, jak jsme se Sophií psaly porodní plán, ve třetím o naší předporodní návštěvě v neratovické porodnici (mimochodem tento díl vzbudil poměrně negativní čtenářskou odezvu, neboť jsme prý "byla ošklivá na pana doktora"). Závěrečný díl popisoval Sophiin porod a narození malého Oliverka. 

Následující text s odstupem několika týdnů shrnuje, co jsem u Sophiina porodu prožívala a jak se změnil můj postoj k porodu v české porodnici:

Od Sophiina porodu uběhl už měsíc. Oliverek roste a prospívá a Sophie se zotavuje po císařském řezu a prožívá tak trochu jiný „jiný stav“ zvaný šestinedělí.

Mám radost, že je Sophie v pořádku a jsem ráda, že jsem s ní mohla být u porodu. Přesto mě trápily a stále trápí pochybnosti, zda jsem skutečně udělala vše, co bylo v mých silách, abych Sophii pomohla. Když jsme spolu sestavovaly porodní plán a probíraly různé možnosti, mluvila jsem sice o možných rizicích, o tom, nač je třeba dát si pozor, ale především jsem se snažila být podporující a dodávat Sophii odvahu a pomáhat jí myslet pozitivně. Zpětně si říkám, zda mohlo být něco jinak, kdybych se během předporodních rozhovorů víc zaměřila na to, co se povést nemusí. Obě jsme se hodně soustředily na to, že bude rodit přirozeně. Možná jsem měla mírnit Sophiin optimismus a víc ji konfrontovat s realitou toho, že zajistit si v české porodnici vaginální porod po předchozím porodu císařským řezem, je sice možné, ale že v tomto případě víc než kdy jindy platí, že štěstí přeje připraveným.

Jenže zpětně si uvědomuji, že ani já jsem nebyla připravená. Ano, teoreticky jsem věděla mnohé. Připouštěla jsem si, že nebude snadné uhájit si v porodnici všechny představy o normálním porodu. Ale vědět a prožít jsou dvě různé věci. To, že jsem věděla, tušila či předpokládala, mě nepřipravilo na sílu prožitku.

Kdybych měla popsat svoje převládající pocity z pobytu v neratovické porodnici na místě doprovodu k porodu, nejlépe by je asi vystihlo jediné slovo: bezmoc. Nikdy předtím, dokonce ani když se to týkalo mého vlastního porodu či mých vlastních dětí, jsem se tváří v tvář nemocniční rutině necítila menší, bezbrannější a bezvýznamnější. Nikdy předtím jsem si tolik neuvědomovala, jak mocnou zbraní je strach. Zvláštní je, že strach nepřišel ve chvíli, kdy na monitoru poklesly ozvy miminka. Strach přišel ve chvíli, kdy ho zdravotníci vypustili ven. V okamžiku, kdy mu dovolili, aby ovládnul situaci. Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Pamatuji, že jsem tam jen stála, úplně nehybná, ztuhlá šokem a strach do mě hryzal, až to bolelo. Všichni kolem se báli. Strach nedával prostor jinému řešení, nedával prostor ani pro vysvětlení. Strach jen produkoval další strach. Jediným východiskem se v tu chvíli zdálo operativní řešení. Přetnout strach skalpelem. Zahnat strach pomocí lékařských přístrojů a moderní techniky…

Zatímco se moje kolena měnila v želé a před očima se mi černalo, v mozku mi pořád blikalo červené světýlko pochybností. Něco nebylo správně. Ozvy miminka se po chvíli zlepšily, ale nikdo už se o záznam z monitoru nestaral. Jako by všechny ty údaje, které do té doby byly tak nesmírně důležité, najednou nehrály roli. Nikdo se už nezajímal o čísla na displeji nebo o záznamy na pruhu papíru. Zatímco Sophii strach paralyzoval k téměř úplné nehybnosti, zdravotníky naopak vybudil k horečné aktivitě. Sophie zmizela na operačním sále dřív, než jsem si stačila uvědomit, že sama strachy zapomínám vykonávat tak jednoduché úkony, jako jsou nádech a výdech.

Čekali jsme se Sophiiným partnerem na chodbě asi deset minut (a oba jsme měli co dělat, aby se nám nepodlomily nohy), když se otevřely dveře a najednou chodbou svižně pošel průvod zdravotnického personálu, v čele s neonatologem, který držel v rukou krásné růžové miminko. Růžové? Kontrolka v mém mozku spustila další alarm. Pokud by se miminku skutečně nedařilo, bylo by růžové? Jen několik hodin předtím před námi na porodním sále ošetřovali jiné miminko narozené císařem, které bylo modré jak švestka. Sophiin Oliverek oproti tomu vypadal velmi vitálně, a jak nám vzápětí oznámil lékař, byl zcela v pořádku. Také jeho adaptace probíhala na výbornou, vystrkoval jazýček, hledal si pěstičky a zkoušel otevírat oči. Když jsme ho zabalili do máminy košile, krčil nos a čichal její vůni.

Jeho tatínek se radoval, že se mu vede tak dobře, protože ho včas zachránili. Neměla jsem sílu vyslovit nahlas svoje pochybnosti. Byla jsem sama sobě odporná, že se dostatečně neraduji.

Ale nemohla jsem to ovládnout. Mrzelo mě, že Sophie nedostala šanci normálně porodit. Nikdo z přítomných zdravotníků se například nezmínil o možnosti, že krátkodobý pokles ozev mohl být způsobený takzvaným vstupním fenoménem, což je fyziologický jev, který se objevuje v okamžiku, když nejširší část hlavičky vstupuje do nejužšího místa pánve. Nikdo se nezajímal, nakolik porod pokročil (a vzhledem k tomu, že už Sophie cítila tlak na konečník, tak zřejmě pokročil), nikdo nezkusil zhodnotit znovu křivku ozvů. Od prvního náznaku možných potíží už nikdo nezvažoval jiné řešení než císařský řez. A při tom všem nikdo ze všech těch lidí, kteří byli okolo, nevěnoval Sophii ani tři minuty, aby jí v klidu vysvětlil, co se děje a co se dít bude. Místo vysvětlení jí podstrčili k podepsání souhlas s operací.

A já jsem neudělala nic, protože mě také ovládnul strach. Neudělala jsem nic, protože už nic dělat nešlo. Chtělo se mi křičet a vztekat se a brečet. Taky jsem trochu brečela. Přišlo mi, že jsem dovolila zdravotníkům, aby Sophii ublížili. A bylo mi z toho zle.

Je mi z toho zle ještě teď. Vím, že jsem jako doprovod u porodu pomohla aspoň v tom, že jsem ze všech svých sil podpořila Sophii, aby mohla být s Oliverkem. Před porodem jsem jí slíbila, že ho nedáme, a to se mi podařilo splnit.

Ale i během svého poporodního doprovázení Sophie a Oliverka jsem často zažívala frustraci a pocit, že si nás zdravotnický personál plete s malými dětmi, kterým je nutno vlídně sdělovat, co mají a nemají dělat. Občas jsem sama sobě musela připomínat, že jsem dospělá matka dvou dětí.

Ne že by nebyli milí. Byli. Většina z nich. Jenom si asi neuvědomovali, že žena potřebuje ve svých mateřských kompetencích podpořit, obzvlášť v citlivé době po porodu. I oni měli strach. Strach z toho, že se JIM někdo špatně postará o novorozence. Jen asi zapomněli, že ten novorozenec není jejich, stejně jako zodpovědnost za něj.

Další výrazný pocit, který ve mně vzpomínky na Sophiin porod vyvolávají, je smutek. Smutek z toho, že ani porodnice, která má tak dobré reference coby „rodinná“ a podporující, není místem, kde žena skutečně může cítit podporu a bezpečí.

Moje zklamání a smutek není způsobené samotným faktem, že porod skončil císařským řezem. Dokážu si představit situace, kdy i po císařském řezu následuje pocit dobře zvládnutého porodu. Ve skutečnosti jde především o to, že jsem ztratila poslední iluzi o tom, že česká porodnice může být místem, kde se dá bezpečně porodit. Ne proto, že by zdravotníci byli zlí a krutí. Ale proto, že jsem viděla, jak moc jsou motivováni vlastním strachem. A strach je něco, co k porodu nepatří. Strach blokuje ženě porod a těm, kteří se strachem při pomoci u porodu nechávají ovládat, svazuje ruce a nutí je k uspěchaným činům. Dokud nebude strach u porodu vystřídán respektem k porodu a k rodící ženě, nebude česká porodnice prostředím podporujícím normální porod.

Jsem ráda, že jsem mohla být u Sophiina porodu. Jsem ráda, že jsem jí mohla pomoci, když to potřebovala. Ale nedokážu na její porod vzpomínat s radostí. A to mě mrzí ze všeho nejvíc.

Na druhou stranu mě to, že jsem přestala očekávat podporu českého porodnictví, osvobodilo z mého vlastního strachu. Dospěla jsem k rozhodnutí, že pokud v případě třetího porodu budu potřebovat a chtít porodit v porodnici, pojedu přivést děťátko na svět za hranice strachu, tedy do jedné ze zemí Západní Evropy, kde je respekt k porodu a podpora běžnou normou. Doufám, že české porodnictví dokáže zpracovat svůj strach, a přeji nejen sobě, ale všem ženám, abychom mohly rodit v bezpečí a beze strachu.

Myší kožíšky

Jako dítě jsem byla vychovávaná k tomu, že mám poslouchat, respektovat autority a snažit se nebýt moc nápadná, abych se někde nedostala do problémů. Řídila jsem se tímto poučením mnoho let. Až do chvíle, kdy jsem paradoxně právě díky tomu, že jsem byla příliš poslušná, dostala do problémů nejen sebe, ale i toho, koho jsem byla připravená milovat a chránit. Svoje dítě.

První porod mě nechal zjizvenou na těle (to se naštěstí hojí dobře) i na duši (ta se léčila hodně dlouho). Moje poslušnost a hluboce zakořeněná potřeba všem vyhovět a všem se zavděčit nás s mou dcerou oddělila v nejdůležitějších hodinách a dnech po porodu, v době, kdy je tolik potřeba, aby miminko cítilo bezpečí náruče svojí mámy.

Pochopení toho, co se stalo, nepřišlo hned. A zjištění, že k tomu, aby příště věci byly jinak, nestačí si jen přát, aby se něco změnilo, ale že je třeba pro to něco udělat, něco zásadně změnit v základních vzorcích mého chování, nebylo příjemné. Po pravdě řečeno, bolelo.  

Ale v postupném odhazování nánosů hodné holčičky a hledání dospělé ženy, která za sebe umí převzít zodpovědnost, bylo přes všechnu náročnost, vzrušující. Trochu to připomínalo hledání pokladu, jenže naslepo, bez mapy. Prozkoumávala jsem neprobádaná území. Divokou a nebezpečnou zónu mého nekonformního já.

Postupně jsem se učila být mnohem méně závislá na tom, co si o mě myslí druzí. Konečně jsem si, s velkým zpožděním, užila pubertu, svoje osamostatnění.

Na vnitřní úrovni jsem cítila stále větší úlevu. A taky jistotu. Že můžu být sama sebou (ať už to znamená cokoliv) a nemusím si na krk nasazovat ovčí zvoneček jako omluvu, když něco chci nebo požaduji nebo mám nestandardní nároky.

Navenek měla tato proměna poměrně výrazné projevy. Když se někdy probírám starými fotkami, přemýšlím, co mám společného s tou paní v praktickém krátkém účesu, s nenápadnými brýlemi, oblečenou v nenápadném kostýmku béžové barvy. S tou ženou, která po porodu svěřila svoje dítě péči zdravotníků, protože nevěřila tomu, že je dost schopná se o něj sama postarat.

Druhé miminko jsem porodila doma. S pokorou, s vědomím, že zodpovědnost je tentokrát pouze na mně a že ji nemohu a ani nechci předat nikomu jinému.

Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy a praktické oděvy v praktických barvách jsem rozdala či vyhodila. Začala jsem projevovat svoje přání směrem k těm systému, který jsem dříve vnímala jako nezpochybnitelnou autoritu, tedy směrem ke zdravotníkům a obecně k těm, kteří se nějak podílejí na péči o moje děti (takže jsem začala kverulovat též ve vzdělávacích ústavech, které se občas chovají jako prodloužená paže porodnice).

Souvisí spolu tyto změny? Je moje oděvní revolta příčinou či následkem mojí potřeby individuálního přístupu v rámci většinového systému?

Snad by se dalo říci, že si svoje potřeby musím být schopná obhájit i v tom nejkonzervativnějším oděvu toho nejnenápadnějšího odstínu béžové. Že nutně nepotřebuji růžový šál kolem krku a červené sárí kolem těla, abych demonstrovala schopnost prosadit si své názory.

Jenže ono to asi není tak jednoduché. Myslím, že člověk není jablečný závin, aby se dal krájet na kousky, nebo možná (přirovnání pro gurmány) tatranka, aby se dal loupat po vrstvách na tenké plátky. Pokud bychom měli zůstat u stravovacích metafor, je lidská bytost spíše podobná eintopfu. Všechno se spolu vaří v jednom hrnci a jednotlivé ingredience se mísí jedna do druhé.

V souvislosti s proběhlým happeningem „Chceme péči porodní asistentky v systému zdravotnictví“ (viz třeba www.facebook.com/chcemebabu) mě zaujala diskuse, probíhající napříč několika internetovými servery, zda změny v porodnictví požadují pouze ženy, které inklinují k nevětšinovému vnímání estetiky. Někdo je může nazývat alternativními batikářkami, divoženkami v dlouhých suknicích či bioženami, jiný v nich naopak může vidět osvěžující skupinu inspirativních individualit, které se nenechají vyvést z míry tím, co nosí ostatní, ale hledají si svůj vlastní osobitý styl. Že se do barevných sukní, červených punčoch a rozpuštěných vlasů pustí tvrdě většinová platforma na zpravodajských serverech, mě nijak nepřekvapilo. Vlastně je to klasika; tam, kde diskutující není schopen přispět rozumným argumentem, plivne si jedovatou slinou aspoň na pončo.

Že naroste panika i v řadách žen, které souhlasí s obsahem happeningu, mě přece jen trochu udivilo (a to si pořád opakuji, že už se ničemu divit nebudu). Pro mnoho diskutérek (které by v zásadě stály o to, aby nejen během porodu, ale i v těhotenství a v šestinedělí mohly mít svobodnou volbu zdravotní péče) se hrůza z toho, že by před Ministerstvem zdravotnictví mohly být začleněny do skupiny matek oblibujících exotické oděvy, stala zcela stěžejním tématem, které úzkostlivě řešily již před akcí, a neuroticky ho ventilují i po skončení akce (zřejmě aby se utvrdily v tom „že to bylo tak hrozné, jak předpovídaly“). A zřejmě jím budou žít minimálně do příští demonstrace.

Pod heslem „aby si o nás Pepa z Horní Dolní nemyslel, že jsme divné“, šly jinak poměrně pro-svobodně naladěné ženy do stuporu. A zjištění, že kvůli jejich úzkosti se tři sta demonstrujících neoblékne buď do byznys stylu (navrhovaná varianta číslo jedna) či do „ležérní elegance“ (varianta číslo dvě, a ano, uvozovky tam mám schválně, neboť trekové boty, džíny a mikinu možná beru jako ležérní, ale abych je považovala za eleganci, musela bych nejprve podstoupit lobotomii), je uvedla do stavu více či méně vyjádřené agrese. Už jsem jen čekala, kdy budeme my, neposlušné barevné ženštiny, vyzvány: „Zařiďte nám, ať můžeme rodit kde, jak a s kým chceme, ale proboha, buďte u toho nenápadné!“.

Nemyslím, že lze jasně a nahlas sdělit svoje požadavky a zároveň se u toho před vrchností servilně kroutit a klopit oči k zemi. A nedomnívám se, že prvním logickým a efektivním krokem k tomu, abychom prosadili svoje zájmy (ať už jako jednotlivci, či ve skupině) by měl spočívat v tom, že se nejprve převlékneme do něčeho, co nedráždí smysly. Nedokážu si představit, jak obhajujeme svobodu na volby u porodu a zároveň upíráme lidem možnost volby v oblékání. Jak se zároveň projevujeme, ale přitom se korigujeme autocenzurou. Tohle možná dokáže jen Strana mírného pokroku v mezích zákona.

Když jsem dopředu avizovala, že u mě je jakékoliv převlékání do něčeho, co běžně nenosím, věc zcela vyloučená, dostalo se mi vlídného poučení, že „bych se mohla chvíli zapřít a vydržet to“. Vyvolalo to ve mně čistě pudovou, animální reakci. Měla jsem husí kůži málem až na jazyku. Co mi to jen připomnělo? Možná to známé porodnické zaříkání: „Vydržte tu trochu nepohodlí, my si vám trochu poskáčeme po břichu, rozřízneme vám porodní cesty a zachráníme nebohého novorozence tím, že ho neprodleně po porodu změříme a zvážíme, ale to nic není, zatněte zuby, a bude dobře.“

Ne, děkuji. Nebudu nic zatínat ani se přemáhat. Ani pro jakési pofidérní dobro celku a iluzorní mediální obraz. Hlavně proto, že nevěřím ve smysl takového počínání.

Každý děláme, co nám je blízké. Občas u toho někteří z nás vypadají podezřele, protože málo splývají s davem. Johanka z Arku nosila mužský oděv a zavile se odmítala převléknout do šatů. Feministky, které skákaly pod kola vozů, aby získaly volební právo, odhodily korzety, které je svazovaly. Ženy, které rozhýbaly veřejné mínění a diskusi o právu na porodní péči, ženy, které vyvolaly celosvětovou vlnu zájmu o případ odsouzené maďarské lékařky a porodní asistentky Ágnes Geréb a dosáhly toho, že jí byly sejmuty okovy a byla z vazebního vězení převezena do vězení domácího, ženy, které neúnavně vystupují v médiích, pořádají přednášky, workshopy a demonstrace, chodí oblečeny různorodě. Některé v krátké sukni a ve střevíčcích na vysokém podpatku, jiné v batikovaných šatech nebo omotané do pruhu látky. Některé dokonce i v kostýmcích či džínech – proč ne, když jim to vyhovuje a když se v tom cítí pohodlně a samy sebou.

Jsou to ženy, kterých si vážím za to, že veřejně ukázaly svoje obličeje, šátky a suknice a veřejně podpořily jednu konkrétní ženu, Ivanu Königsmarkovou. Podpořily také svobodnou volbu – a to nejen ve výběru péče pro matky a jejich děti, ale svobodu individualismu jako takovou.

Když jsem stála na Palackého náměstí a rozhlížela se kolem, bylo mi líto, že tak, jak vypadali účastníci happeningu, nevypadá i běžný český dav. Pestře, barevně, rozmanitě, osobitě… Měla jsem silný pocit, že zásadní změny, které se s touto neorganizovanou, nehomogenní a nepopsatelnou skupinou žen snažíme činit, nejdou dělat v myším kožíšku.

Přeji si, aby mě nikdo nenutil vzdávat mých pěti metrů látky nařasených kolem těla. V sárí je mi stejně dobře jako jiným třeba v gumových botách a manšestrových kalhotách. Je to pro mě stejný úroveň komfortu, o který usiluji, když chci rodit tam, kde se cítím dobře a s tím, s kým se cítím dobře. To, co navenek může vypadat jako pohodlnost, může být stejně dobře nezbytností… jak u porodu, tak v oblékání.

Přeji všem, kdo sami sobě přejí možnost volby, aby tuto možnost dopřáli i jiným, beze strachu a bez úzkosti. Přeji všem ženám i mužům, aby energii nevkládali do snahy přizpůsobit ostatní svým představám, ale aby ji využili kreativně. Přeji nám všem, abychom se byli schopni vzájemně podpořit a hledat způsoby, jak uskutečnit skutečné změny na mnoha frontách, mnoha liniích, různými styly, v různých oděvech a s různým přístupem.

A na závěr přeji všem ženám, aby mohly podpořit a byly podporovány takovými ženami:

Robin Lim, samostatná porodní asistentka, vybrána mezi Top Ten Hero CNN.

Ágnes Geréb, maďarská lékařka a porodní asistentka.

Marie Vnoučková, samostatná porodní asistentka.

Ivana Königsmraková, samostatná porodní asistentka.

Nikol Dostálová, registrovaná porodní asistentka, lektorka kojeneckého plavání.

Ina May Gaskin, významná americká propagátorka normálního porodu, porodní asistetntka, nositelka alternativní Nobelovy ceny.

Edna Arsin Ismail (zde na fotce s herečkou Maryl Streep), porodní asistentka, ředitelka nemocnice, aktivistka za zrušení ženské obřízky.

Mary Zwart, samostatná porodní asistentka.

Ursina Arnold, samostatná porodní asistentka.

Lisa Barrett, samostatná porodní asistentka.

Fotogalerie slavných osobností, které rodily doma: http://codyandbreeanashill.blogspot.com/2010/02/midwife-stephanie-celebrities-home.html

Chceme péči porodní asistentky: O důvěře a strachu

17.října 2011 se na Palackého náměstí v Praze konal happening s požadavkem chceme péči porodní asistentky v systému zdravotnictví. Organizátorky mě požádaly, abych se podělila o svoje zkušenosti s péčí v těhotenství, u porodu a v šestinedělí. Níže si můžete přečíst přepis toho, co jsem improvizovaně a emotivně sdělovala účastníkům akce :-)

Dobrý den,

jsem spisovatelka a fejetonistka a také maminka dvou dcer, které jsou tu dnes se mnou.

V prvním těhotenství jsem dostala péči, která je u nás většinová. Pravidelně jsem docházela do těhotenské poradny ke své gynekoložce. Asi týden před porodem jsem byla předána do péče nemocnice, kde jsem se chystala rodit. Tam jsem absolvovala jedno předporodní vyšetření a o několik dní později jsem se dostavila už k porodu.

Vzhledem k tomu, že můj první porod trval dlouho, skoro tři dny, vystřídalo se u mě na porodním sále značné množství osob. Přišla večerní směna, pak ranní směna a ta zase byla vystřídána směnou večerní. Zdravotníci kolem mě procházeli trochu jako apoštolové na Orloji.

Během porodu jsem velmi toužila s někým z ošetřujícího personálu navázat vztah, pocítit nějaké spojení či kontakt. Ale to bohužel nebylo možné, nikdo z nich se mnou nezůstal tak dlouho, abych měla pocit, že mi není cizí. Pokaždé, když jsem měla pocit, že už jsem si nějakého zdravotníka „osahala“a že mu začínám důvěřovat, ujal se mě zase někdo jiný… a obtížné budování důvěrného vztahu začalo na novo. Bylo to nepohodlné a velice matoucí. Cítila jsem se velmi nejistě.

Necelé dva roky na to jsem otěhotněla podruhé a byla jsem rozhodnutá prožít očekávání děťátka a jeho příchod na svět jinak než poprvé. Toužila jsem po tom, aby mě od početí až k šestinedělí provázela jedna osoba, které budu důvěřovat, se kterou budu mít možnost vybudovat vztah založený na respektu a partnerském přístupu. Osoba, která mě nepozná až ve chvíli, kdy mi začnou porodní bolesti, ale bude znát nejen mou anamnézu, ale i moje obvyklé reakce a to, jak se chovám, již před porodem.

Zajistila jsem si tedy péči samostatné porodní asistentky, k níž jsem chodila od počátku těhotenství. Počítala jsem s tím, že mě tato žena bude doprovázet i u porodu. Jenže asi měsíc před termínem mého porodu mě z jakýchsi organizačních důvodů předala do péče své kolegyně. Znovu jsem se ocitla v podobné situaci, jako v prvním těhotenství. Moje přání rodit s porodní asistentkou bylo však stále velmi silné, a tak jsem tuto zneklidňující situaci akceptovala a snažila jsem se s ní vyrovnat.

S mou novou porodní asistentkou jsme měly dohodu, že jí zavolám, až začnu rodit. Když však skutečně došlo k porodu, velmi dlouho jsem otálela s tím, abych vzala telefon a vytočila její číslo. Hlavou jsem věděla a chápala, že to mám udělat, ale moje podvědomí nebo možná moje intuice, posílená obdobím těhotenství a porodu, mi bránily volat jí a žádat její přítomnost u porodu.

Nakonec jsem zavolala, ale až těsně před nástupem druhé doby porodní. Zavolala jsem až v okamžiku, kdy jsem si byla jistá, že má porodní asistentka nestihne přijet včas. Opravdu to nestihla a já jsem porodila bez profesionální asistence, jen s pomocí manžela. Jakkoliv to byl krásný a posilující zážitek, musela jsem pak zpětně velmi přemýšlet o tom, co se stalo, že jsem sama sebe tak zvláštním způsobem odvrátila od toho, abych měla u porodu domluvenou porodní asistentku.

Došlo mi, že jsem chránila sama sebe. A měla jsem k tomu dva důvody. Těmito důvody byly důvěra a strach.

Důvěra, která mi chyběla ve vztahu s porodní asistentkou, důvěra, kterou jsme nestihly vybudovat, důvěra, která by pramenila z navázání hlubšího vztahu.

Strach. Její strach, který jsem cítila a vnímala velmi silně. Strach doprovázet mě u porodu. Strach je emoce, která k porodu nepatří. Pokud se osoba, která rodičce u porodu pomáhá, bojí, přenáší tento pocit na rodičku. A to nejen na emocionální, ale i na hormonální rovině, což pak velmi negativně ovlivňuje postup porodu a může být příčinou mnoha porodních komplikací.

Přemýšlela jsem, proč mají některé porodní asistentky strach. A pochopila jsem, že proto, že samy necítí jistotu. Necítí podporu systému, který by je podpořil a zajistil jim bezpečné podmínky k výkonu jejich práce. A pokud se samy necítí v bezpečí, pokud mají strach, že budou stíhány i za chyby, které neudělaly, nemohou vytvořit bezpečné prostředí pro rodící ženy.

Uvědomila jsem si, že samostatná porodní asistentka musí být nejen profesionál ve svém oboru, ale že musí být také zralým a kvalitním člověkem. Jednou z takových porodních asistentek je Ivana Königsmarková, které chci dnes vyjádřit svou plnou podporu. Přála bych si, aby takových porodních asistentek bylo mnohem víc a aby jejich péče byla dostupná každé ženě.

Porodním asistentkám přeji, aby nemusely mít strach a aby cítily podporu systému zdravotní péče a aby byly její plnohodnotnou součástí.

Všem ženám přeji, aby měly svobodnou volbu místa a způsobu porodu a aby si také mohly vybrat v období těhotenství, porodu a šestinedělí takovou péči, kterou považují pro sebe a svoje dítě za nejlepší. Přeji jim, aby je k porodu doprovázely silné a sebejisté porodní asistentky.

Sobě přeji, abych v případě třetího těhotenství mohla konečně naplnit svůj sen a prožít toto období včetně porodu a šestinedělí v kontinuální péči samostatné porodní asistentky.

Potřebují velké holky pohádky?

Hlavně přirozeně, aneb krátké zamyšlení při hektickém pátku

Poměrně často se setkávám názorem, že takzvaný „přirozený porod“ (a jeho ještě o mnoho zvrhlejší a nebezpečnější mutace domácí porod) je jakýmsi voláním po návratu do časů dávno minulých, že je aktivitou, která v moderní společnosti nemá své místo, a že je to prostě úplná pitomost chtít se vrátit do časů našich bab a prabáb, odkázaných při slehnutí toliko na pomoc bab (porodních).

Sama sobě se divím, že se ještě divím, po zkušenostech, které mám díky nošení sárí. Kdybych dostávala korunu za každý dotaz, zda proto, že nosím sárí (a koukám se na ty rozjuchané příšernosti indické kinematografii), chci žít (jako) v Indii, mám hned obnos na koupi nového hedvábného mazlíka. Přitom by nikoho nezeptalo zeptat se nositelů džínsů a konzumentů hollywoodské produkce, zda se chtějí přestěhovat na americký západ. A o ženách, oblibujících si harémové kalhoty si taky nikdo hned nepomyslí, že by chtěly žít v harému (mně tedy při pohledu na harémové kalhoty napadne akorát otázka, zda jejich nositelka střihem oděvu maskuje nutnost nosit nacucanou inkontinenční plenu).

Ale vraťme se od sáríholismu a módního pekla zase k porodům.

Stejně tak, jako netoužím po tom plácat na poledním slunku placky v nějaké zapadlé radžasthánské vesnici, netoužím ani po návratu k dobám, kdy se lidi myli v potoce a o kvalitní výživě a lékařské péči si mohli nechat jenom zdát.

Ne že by se mi dnešní doba tolik líbila a ne že bych k ní neměla několik kritických připomínek, ale v zásadě si nestěžuju, protože mi mnoha ohledech vyhovuje. Třeba právě v tom, že si můžu (víceméně svobodně, i když ne bez určité potřebné dávky kverulantského odhodlání) vybrat péči v těhotenství a při porodu. Že s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu a podmínkách, ve kterých žiju, můžu zvolit takovou variantu porodu, která mi vyhovuje a kterou považuji za nejbezpečnější pro sebe i svoje dítě.

Takovouto možnost volby bych v oněch domněle adorovaných dřívějších pochopitelně neměla, tudíž jsem ráda, že nežiju dřív, ale dnes.

Koneckonců, on takový moderní domácí porod už moc nevypadá jako domácí porod našich prapředků, už třeba jen proto, že dnešní těhotné mají v našich zeměpisných šířkách a délkách přístup ke kvalitní stravě, mají dobře dostupnou lékařskou péči, nedřou na poli, ale dopřávají si těhotenské jógy… a porodní báby mají k dispozici krom svých šikovných rukou ještě zdravotní vzdělání a vybavení… a k tomu mobil, kterým můžou kdykoliv zavolat sanitku.

Už ani ten porod doma prostě není, co dřív býval.

To však nemění nic na faktu, že nevidím jediný důvod, proč uměle a zbytečně zasahovat zvenčí do něčeho, co funguje samo od sebe. A mezi takové záležitosti, které příroda vymyslela vcelku dobře, patří i porod, který v nějakých 85 nebo 90% případů může probíhat zcela bez intervencí, protože ho tělo prostě „umí“. A v těch zbylých procentech je třeba využít dobrodiní moderní lékařské vědy a být rád, že máme onu zmiňovanou možnost volby.

PS: Nositelkám inkontinenčních harémovek se omlouvám a chápu, že je to pohodlné :-)

PPS: Kdybyste mě chtěli potěšit, používejte místo slovního spojení přirozený porod raději normální porod.

PPPS: A kdybyste se chtěli pobavit, můžete si počíst online rozhovor s porodníkem.

Být jako vakovlk

Onehda jsem zase u dopolední kávy (která je součástí složitého procesu ranní resuscitace) pročítala články na netu (byly doby, kdy jsem se oživovala četbou beletrie, ale od té doby, co mám děti, mi pomřelo značné množství mozkových buněk a moje záliby se poněkud zjednodušily). A narazila jsem na jeden poměrně zajímavý o vymřelých živočišných druzích (chudáci, co dopadli stejně jako ty moje neurony).

Nejvíc mě z té partičky, která doplatila na lidskou bezohlednost, zaujal vakovlk. Ani nevím, čím. Možná tím, že má ve jméně kousek vlka a já mám vlky ráda.

Zadala jsem si tedy slovo vakovlk do internetového vyhledávače, abych se na to zvláštní zvíře podívala trochu blíže.

A kromě informací o tom, jak a kde žil (pokud vás to zajímá, projeďte si taky vakovlka Googlem, rozhodně to stojí za to), jsem našla i několik starých filmových záznamů . Starých proto, že poslední jedinec zřejmě zemřel v roce 1936 v hobartské ZOO, takže do barevného filmu se už vakovlk nedostal.

Na fotkách vypadal vakovlk divně. Ale na videu vypadal přímo absurdně. Neuvěřitelně. Jakoby ho nějaký šílený zvířecí chirurg sešil z různých částí jiných zvířat. Ocas z klokana, tělo tygra, nohy krátkonohého psa a hlava z něčeho, co vypadá jako kříženec vlka a klokana a aligátora (něco jiného je přečíst si, že vakovlk rozevře čelisti až do úhlu 170° a něco jiného je to vidět).

V tu chvíli jsem pochopila, proč bílí obyvatelé Tasmánie tohle zvíře stříleli na počkání. To, že jim dáví ovce, byla jen záminka. Zabíjeli ho proto, že byl tak jiný. Příliš se lišil.

Přiznám se, že ani já jsem si nejdřív nebyla jistá, jaké pocity ve mně tenhle tvor vzbuzuje. Rozhodně vypadal jako něco, co nepatří do našeho světa. Dokonce i ptakopysk proti němu působí jako roztomilá kačenka na čtyřech nožkách. A to nemluvím o další potvůrce od protinožců – tasmánském čertovi – který je vysloveně k pomilování už od pohledu.

Když mi mezi lebečními kostmi přestala rezonovat mantra divné divné divné, podívala jsem se na videa ještě jednou a pak znova. A zjistila jsem, že tohle stvoření je tak moc divné, až je sympatické. Že mu ta podivnost sluší. Že ta zvláštnost je vlastně velmi osvěžující.

Přišlo mi líto, že ve světě, který se čím dál víc unifikuje, není místo pro někoho, kdo byl jiný.

Možná moje náhle vzplanuvší náklonnost pro zvíře, které kdosi označil jako klokana převlečeného za tygra souvisí s tím, že jsem taky divná. Naštěstí mě kvůli tomu neloví a nestřílejí, aspoň ne doslova. Ale problémy mi to sem tam přináší. Takže se snažím zapadnout. Být co nejméně divná. Kontrolovat se a aspoň navenek působit jen lehce výstředně, ale jinak docela normálně.

Úspěchy této taktiky zdaleka neodpovídají množství energie, které do ní vkládám. Výsledek vypadá asi tak, jako by šel vakovlk na přehlídku psích plemen, sednul si pěkně mezi pudla a bígla a se svým typickým velkohubým šklebem by předstíral, že je hodný pejsek.

Nedá se nic dělat. Když je někdo divný, bude divný pořád, i když se bude snažit svoji divnost maskovat. Bude možná ještě divnější, protože každá snaha být někým, kým nejste, je prostě… divná. A nepřesvědčivá.

Nastavila jsem si obrázek vakovlka jako spořič na plochu. Aby mi každý den připomínal, že když se narodíte jako divné zvíře, možná to nebudete mít snadné. Vystavujete se riziku, že někoho váš pruhovaný hřbet bude natolik iritovat, že vypíše odměnu za vaši kůži. Ale ochudit svět o to, co se liší, znamená učinit ho jednobarevným a fádním. A v takovém světě by stejně nikdo divný nechtěl žít.

Vždycky když budu mít strach se lišit, podívám se na kamaráda vakovlka. Snad mi dodá odvahu být divná.

Být sama sebou.

Dokud nás smrt nerozdělí

Tuhle krátkou povídku jsem psala původně na objednávku pro jeden časopis. Jenže pak si to v redakci přečetli a zjistili, že je na jejich vkus poněkud depresivní, a usoudili, že se nehodí k barevným inzerátům na kosmetiku. 

Pro všechny, kdo nechtějí číst jen o sluníčkách, kytičkách a šťastných dětských úsměvech, ji zveřejňuji aspoň na Síť. 

V každém manželství někdy dojde na horší časy. Pamatuju si, jak nám při svatebním obřadu anonymní úředník z místní radnice vykládal ta nejotřelejší klišé o širém moři a loďce, co pluje přes rozbouřené vlny do poklidného přístavu. Poslouchala jsem tehdy jen na půl ucha. Byla jsem nervózní z toho, že mi korzetový živůtek klouže dolů, a cítila jsem se trochu trapně za mámu, který vzlykala nahlas, jako kdyby byla na pohřbu.

Ale stejně mi ta pitomá metafora uvízla v paměti. Loďka a moře. Kdybych se měla držet tohoto přirovnání, řekla bych, že vlnobití máme už za sebou. To, co prožíváme nyní, je tísnivé ticho. Ta naše společná lodička se z výletní plachetnice proměnila na bitevní křižník, co uvíznul kdesi v bermudském trojúhelníku beznaděje.

Všechny ty drobnosti, které původně formovaly naši manželskou rutinu, které nám dávaly jistotu v tom, kdo jsme a co chceme, se staly prostředkem k drobným šarvátkám, zbraněmi urputné a mlčenlivé války.

Na první pohled jsou to malichernosti. Sklenička, kterou postavíš na nalakovanou hladkou plochu televizního stolku. Dám pod ní tácek a utřu vlhkou stopu na dřevě.

Nebo ručníky. Pořád je po použití odkládáš na háčky u umyvadla, kde zplihle visí a páchnou jak mokrá psí srst. Neúnavně je přesouvám na žebřiny topení a dávám si záležet, aby okraje lícovaly.

Polštářky na posteli. Mění ložnici v gladiátorskou arénu. Skládám je pěkně do řady jako vojáky na přehlídce. Schválně je rozhazuješ. Kdykoliv jdeš kolem, a to mi nevymlouvej, však tě dobře znám, kdykoliv jdeš kolem, schválně je rozházíš po celé posteli. Klidně necháš jeden nebo dva spadnout na zem. Ne proto, že by se ti tak líbily víc, že by poházené polštářky uspokojovaly tvoje estetické cítění. Děláš to kvůli mně. Abys mě naštval. A víš co? Většinou se ti do daří.

Ale kdyby ses mě zeptal, jestli jsem někdy uvažovala o tom, že odejdu, odpověděla bych, že ne. A myslím to vážně. Před deseti lety, tam na radnici, kdy jsme byli ještě tak mladí a důvěřiví a dychtiví, jsem ti slíbila, že budu s tebou. A já svoje sliby plním. Ať už si o mně myslíš cokoliv, jedno musíš uznat. Nejsem z těch, co by řešily problémy útěkem.

Víš, často jsem uvažovala, proč se tolik vztahů rozpadá, proč se polovina párů rozvádí. A došla jsem k závěru, že je to proto, že si lidi pletou manželství s autobusem. Myslí si, že můžou kdykoliv vystoupit. Že když se jim nelíbí krajina, kudy jedou, nebo je do zadku tlačí sedadlo, nebo se prostě jen nudí, můžou mávnout na řidiče a nechat se vysadit na nejbližší zastávce.

To nemůžu dopustit. A tak raději snáším to napjaté mlčení, tvůj pohled, který prochází skrze mě, snáším dokonce i ty ručníky a skleničky a polštářky.

Snáším naše každodenní bojůvky. A možná je dokonce i trochu vítám, protože to jsou jediné chvíle, kdy mě bereš na vědomí.

Jsem tady. Zůstávám. Zůstávám v  domě, který jsme si postavili podle našich představ. Když ses vrátil z nemocnice a všechno bylo bolavé a matoucí, bála jsem se, že se odsud odstěhuješ. Že nesneseš žít na místě, kde ti všechno, od cihel přes nábytek až k poslednímu kousku porcelánu ve vitríně v obýváku, připomíná to, jací jsme byli předtím. Nikdy ses už tady necítil úplně volně, ne tak, jako dřív, ale najít si nové bydlení jsi nedokázal. A nebo možná nechtěl. Protože v tomhle ohledu jsi stejný jako já. Kdybys odešel, znamenalo by to pro tebe, že jsi prohrál.

Nakonec jsem za tu tvou paličatost, která mi dřív tolik vadila, ráda. Drží tě tady. U mě.

Na první pohled se vlastně moc věcí nezměnilo. Večery trávíme u televize, s očima upřenýma na hypnotické světlo blikající obrazovky, vedle sebe a přitom ne spolu. Občas mám pocit, že se chystáš promluvit, že se už nadechuješ k tomu, abys vyslovil to, na co celou tu dobu myslíš. A pak dostanu strach. Takový ten drásavý a sžírající strach, že mě požádáš, abych tě nechala na pokoji, stejně jako toho dne, kdy ses opil a plakal a kdy jsi sundal ze stěny v koupelně zrcadlo, protože tě děsilo to, co jsi v něm vídal, nebo možná to, co sis myslel, že bys v něm mohl vidět.

Nakonec neřekneš nic. Dojdeš si do lednice pro pivo, vypiješ ho přímo z lahve a jdeš si lehnout. Čekám, dokud neusneš, a pak se položím na postel vedle tebe, opatrně, abych tě nevzbudila, se přitisknu břichem těsně k tvým zádům a zabořím nos do záhybů tvého pyžama. Provinile si užívám ty pošetilé chvilky, kdy potají kradu doteky, které mi nechceš dát. Někdy dokonce brečím. Ráno se pak stydím. Ale nemůžu si pomoct.

Protože tím hlavním důvodem, proč nemůžu odejít, je, že tě pořád miluju. Jakkoliv to zní pateticky a hloupě a trapně, je to tak. Miluju tě.

Asi by tě překvapilo, kdyby ses to dozvěděl. Ty si určitě myslíš, že jsem tady, abych ti připomínala, žes mi ublížil. Myslíš si, že tu trčím jako zosobněná výčitka. Ale tak to není.

Tedy, ne že bych se na tebe nezlobila. Jsou okamžiky, kdy mě to úplně pohltí, kdy mě to stráví natolik, že si potřebuju nějak ulevit, a na to mi většinou pomůže přeskládat věci na policích, vyházet staré časopisy a připravit z nich balíky do tříděného odpadu a taky roztřídit špinavé prádlo. Chci věřit, že když už mě nepotřebuješ ty, potřebuje mě aspoň naše domácnost.

Uvažoval jsi někdy o tom, kdy se to změnilo? Co se s námi stalo, že jsme skončili takhle? Skoro by se zdálo, že zlom nastal v okamžiku, kdy jsi sešlápl pedál plynu k zemi. Nikdy nezapomenu, jak ses přitom tvářil. Zprvu jsem si myslela, že mě jen chceš vystrašit, že to je další z tvých her, kdy jenom zkoušíme, kdo s koho. Jenže to, jak ses na mě podíval, ten zlomek vteřiny, kdy jsi ke mně stočil pohled a já v tvých očích uviděla odhodlání, mě přesvědčilo, že to myslíš vážně. Můžeš předstírat sám před sebou, můžeš si lhát, můžeš vzpomínku na ten moment zatlačit až někam do spodních pater podvědomí, ale já vím, jak to bylo. Chtěl jsi to udělat. V tu chvíli, v tu jednu jedinou chvíli jsem tě téměř obdivovala. Za to, žes našel odvahu.

Nakonec jsi ale couvnul. Cuknul jsi, protože ses vylekal. Vzdát se života není snadné, o tom se nemusíme vzájemně přesvědčovat. Bál ses a tak jsi stočil volant stranou. Vlastně jsi měl štěstí. Vyváznul jsi s několika zlomeninami a s těžkým otřesem mozku. Doktoři tě pospravovali do původní podoby a na těle, na tom těle, co znám skoro tak dobře jako to vlastní, nemáš žádné následky. Nezůstala ti ani jizva. Tedy, žádná viditelná jizva.

Já dopadla mnohem hůř. Ne, nemohla za to ta nehoda, ale to, jak ses na mě podíval. To mi zlomilo srdce. Všechno, co přišlo potom, už byla jen banalita.

Když jsi ležel v nemocnici, měla jsem dost času si všechno rozmyslet. Sedávala jsem před vypnutou televizí, potmě, se světly zhasnutými. Přemýšlela jsem a vzpomínala jsem na všechno, co se mezi námi stalo. Procházela jsem si ve vzpomínkách všechny minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky našeho společného života.

Myslela jsem na to, jak jsem tě potkala, to mi bylo dvacet a tobě táhlo na třicítku. Na to, jak jsme se v práci nejdřív dlouho vzájemně oťukávali, než jsi mě pozval na schůzku. Jak jsme spolu seděli v restauraci, ty jsi pořád mluvil a já horečně zvažovala, jestli se s tebou mám vyspat hned, nebo mám raději počkat na třetí rande. Myslela jsem na to, jak jsi mě po půl roce požádal o ruku, jak sis dokonce kleknul a jak jsi u toho vypadal legračně i dojemně zároveň. Vzpomínala jsem na toho úředníka, co mluvil na naší svatbě, na tu ohranou a hloupou metaforu s lodí a mořem a věděla jsem, co musím udělat. Věděla jsem, co je správné.

Víš, jak se to říká? Že budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí.

Budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Ale bude to až tvoje smrt. Moje smrt nás nerozdělila. Protože já tě neopustím. Nikdy.

Nikdy.