Myší kožíšky

Jako dítě jsem byla vychovávaná k tomu, že mám poslouchat, respektovat autority a snažit se nebýt moc nápadná, abych se někde nedostala do problémů. Řídila jsem se tímto poučením mnoho let. Až do chvíle, kdy jsem paradoxně právě díky tomu, že jsem byla příliš poslušná, dostala do problémů nejen sebe, ale i toho, koho jsem byla připravená milovat a chránit. Svoje dítě.

První porod mě nechal zjizvenou na těle (to se naštěstí hojí dobře) i na duši (ta se léčila hodně dlouho). Moje poslušnost a hluboce zakořeněná potřeba všem vyhovět a všem se zavděčit nás s mou dcerou oddělila v nejdůležitějších hodinách a dnech po porodu, v době, kdy je tolik potřeba, aby miminko cítilo bezpečí náruče svojí mámy.

Pochopení toho, co se stalo, nepřišlo hned. A zjištění, že k tomu, aby příště věci byly jinak, nestačí si jen přát, aby se něco změnilo, ale že je třeba pro to něco udělat, něco zásadně změnit v základních vzorcích mého chování, nebylo příjemné. Po pravdě řečeno, bolelo.  

Ale v postupném odhazování nánosů hodné holčičky a hledání dospělé ženy, která za sebe umí převzít zodpovědnost, bylo přes všechnu náročnost, vzrušující. Trochu to připomínalo hledání pokladu, jenže naslepo, bez mapy. Prozkoumávala jsem neprobádaná území. Divokou a nebezpečnou zónu mého nekonformního já.

Postupně jsem se učila být mnohem méně závislá na tom, co si o mě myslí druzí. Konečně jsem si, s velkým zpožděním, užila pubertu, svoje osamostatnění.

Na vnitřní úrovni jsem cítila stále větší úlevu. A taky jistotu. Že můžu být sama sebou (ať už to znamená cokoliv) a nemusím si na krk nasazovat ovčí zvoneček jako omluvu, když něco chci nebo požaduji nebo mám nestandardní nároky.

Navenek měla tato proměna poměrně výrazné projevy. Když se někdy probírám starými fotkami, přemýšlím, co mám společného s tou paní v praktickém krátkém účesu, s nenápadnými brýlemi, oblečenou v nenápadném kostýmku béžové barvy. S tou ženou, která po porodu svěřila svoje dítě péči zdravotníků, protože nevěřila tomu, že je dost schopná se o něj sama postarat.

Druhé miminko jsem porodila doma. S pokorou, s vědomím, že zodpovědnost je tentokrát pouze na mně a že ji nemohu a ani nechci předat nikomu jinému.

Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy a praktické oděvy v praktických barvách jsem rozdala či vyhodila. Začala jsem projevovat svoje přání směrem k těm systému, který jsem dříve vnímala jako nezpochybnitelnou autoritu, tedy směrem ke zdravotníkům a obecně k těm, kteří se nějak podílejí na péči o moje děti (takže jsem začala kverulovat též ve vzdělávacích ústavech, které se občas chovají jako prodloužená paže porodnice).

Souvisí spolu tyto změny? Je moje oděvní revolta příčinou či následkem mojí potřeby individuálního přístupu v rámci většinového systému?

Snad by se dalo říci, že si svoje potřeby musím být schopná obhájit i v tom nejkonzervativnějším oděvu toho nejnenápadnějšího odstínu béžové. Že nutně nepotřebuji růžový šál kolem krku a červené sárí kolem těla, abych demonstrovala schopnost prosadit si své názory.

Jenže ono to asi není tak jednoduché. Myslím, že člověk není jablečný závin, aby se dal krájet na kousky, nebo možná (přirovnání pro gurmány) tatranka, aby se dal loupat po vrstvách na tenké plátky. Pokud bychom měli zůstat u stravovacích metafor, je lidská bytost spíše podobná eintopfu. Všechno se spolu vaří v jednom hrnci a jednotlivé ingredience se mísí jedna do druhé.

V souvislosti s proběhlým happeningem „Chceme péči porodní asistentky v systému zdravotnictví“ (viz třeba www.facebook.com/chcemebabu) mě zaujala diskuse, probíhající napříč několika internetovými servery, zda změny v porodnictví požadují pouze ženy, které inklinují k nevětšinovému vnímání estetiky. Někdo je může nazývat alternativními batikářkami, divoženkami v dlouhých suknicích či bioženami, jiný v nich naopak může vidět osvěžující skupinu inspirativních individualit, které se nenechají vyvést z míry tím, co nosí ostatní, ale hledají si svůj vlastní osobitý styl. Že se do barevných sukní, červených punčoch a rozpuštěných vlasů pustí tvrdě většinová platforma na zpravodajských serverech, mě nijak nepřekvapilo. Vlastně je to klasika; tam, kde diskutující není schopen přispět rozumným argumentem, plivne si jedovatou slinou aspoň na pončo.

Že naroste panika i v řadách žen, které souhlasí s obsahem happeningu, mě přece jen trochu udivilo (a to si pořád opakuji, že už se ničemu divit nebudu). Pro mnoho diskutérek (které by v zásadě stály o to, aby nejen během porodu, ale i v těhotenství a v šestinedělí mohly mít svobodnou volbu zdravotní péče) se hrůza z toho, že by před Ministerstvem zdravotnictví mohly být začleněny do skupiny matek oblibujících exotické oděvy, stala zcela stěžejním tématem, které úzkostlivě řešily již před akcí, a neuroticky ho ventilují i po skončení akce (zřejmě aby se utvrdily v tom „že to bylo tak hrozné, jak předpovídaly“). A zřejmě jím budou žít minimálně do příští demonstrace.

Pod heslem „aby si o nás Pepa z Horní Dolní nemyslel, že jsme divné“, šly jinak poměrně pro-svobodně naladěné ženy do stuporu. A zjištění, že kvůli jejich úzkosti se tři sta demonstrujících neoblékne buď do byznys stylu (navrhovaná varianta číslo jedna) či do „ležérní elegance“ (varianta číslo dvě, a ano, uvozovky tam mám schválně, neboť trekové boty, džíny a mikinu možná beru jako ležérní, ale abych je považovala za eleganci, musela bych nejprve podstoupit lobotomii), je uvedla do stavu více či méně vyjádřené agrese. Už jsem jen čekala, kdy budeme my, neposlušné barevné ženštiny, vyzvány: „Zařiďte nám, ať můžeme rodit kde, jak a s kým chceme, ale proboha, buďte u toho nenápadné!“.

Nemyslím, že lze jasně a nahlas sdělit svoje požadavky a zároveň se u toho před vrchností servilně kroutit a klopit oči k zemi. A nedomnívám se, že prvním logickým a efektivním krokem k tomu, abychom prosadili svoje zájmy (ať už jako jednotlivci, či ve skupině) by měl spočívat v tom, že se nejprve převlékneme do něčeho, co nedráždí smysly. Nedokážu si představit, jak obhajujeme svobodu na volby u porodu a zároveň upíráme lidem možnost volby v oblékání. Jak se zároveň projevujeme, ale přitom se korigujeme autocenzurou. Tohle možná dokáže jen Strana mírného pokroku v mezích zákona.

Když jsem dopředu avizovala, že u mě je jakékoliv převlékání do něčeho, co běžně nenosím, věc zcela vyloučená, dostalo se mi vlídného poučení, že „bych se mohla chvíli zapřít a vydržet to“. Vyvolalo to ve mně čistě pudovou, animální reakci. Měla jsem husí kůži málem až na jazyku. Co mi to jen připomnělo? Možná to známé porodnické zaříkání: „Vydržte tu trochu nepohodlí, my si vám trochu poskáčeme po břichu, rozřízneme vám porodní cesty a zachráníme nebohého novorozence tím, že ho neprodleně po porodu změříme a zvážíme, ale to nic není, zatněte zuby, a bude dobře.“

Ne, děkuji. Nebudu nic zatínat ani se přemáhat. Ani pro jakési pofidérní dobro celku a iluzorní mediální obraz. Hlavně proto, že nevěřím ve smysl takového počínání.

Každý děláme, co nám je blízké. Občas u toho někteří z nás vypadají podezřele, protože málo splývají s davem. Johanka z Arku nosila mužský oděv a zavile se odmítala převléknout do šatů. Feministky, které skákaly pod kola vozů, aby získaly volební právo, odhodily korzety, které je svazovaly. Ženy, které rozhýbaly veřejné mínění a diskusi o právu na porodní péči, ženy, které vyvolaly celosvětovou vlnu zájmu o případ odsouzené maďarské lékařky a porodní asistentky Ágnes Geréb a dosáhly toho, že jí byly sejmuty okovy a byla z vazebního vězení převezena do vězení domácího, ženy, které neúnavně vystupují v médiích, pořádají přednášky, workshopy a demonstrace, chodí oblečeny různorodě. Některé v krátké sukni a ve střevíčcích na vysokém podpatku, jiné v batikovaných šatech nebo omotané do pruhu látky. Některé dokonce i v kostýmcích či džínech – proč ne, když jim to vyhovuje a když se v tom cítí pohodlně a samy sebou.

Jsou to ženy, kterých si vážím za to, že veřejně ukázaly svoje obličeje, šátky a suknice a veřejně podpořily jednu konkrétní ženu, Ivanu Königsmarkovou. Podpořily také svobodnou volbu – a to nejen ve výběru péče pro matky a jejich děti, ale svobodu individualismu jako takovou.

Když jsem stála na Palackého náměstí a rozhlížela se kolem, bylo mi líto, že tak, jak vypadali účastníci happeningu, nevypadá i běžný český dav. Pestře, barevně, rozmanitě, osobitě… Měla jsem silný pocit, že zásadní změny, které se s touto neorganizovanou, nehomogenní a nepopsatelnou skupinou žen snažíme činit, nejdou dělat v myším kožíšku.

Přeji si, aby mě nikdo nenutil vzdávat mých pěti metrů látky nařasených kolem těla. V sárí je mi stejně dobře jako jiným třeba v gumových botách a manšestrových kalhotách. Je to pro mě stejný úroveň komfortu, o který usiluji, když chci rodit tam, kde se cítím dobře a s tím, s kým se cítím dobře. To, co navenek může vypadat jako pohodlnost, může být stejně dobře nezbytností… jak u porodu, tak v oblékání.

Přeji všem, kdo sami sobě přejí možnost volby, aby tuto možnost dopřáli i jiným, beze strachu a bez úzkosti. Přeji všem ženám i mužům, aby energii nevkládali do snahy přizpůsobit ostatní svým představám, ale aby ji využili kreativně. Přeji nám všem, abychom se byli schopni vzájemně podpořit a hledat způsoby, jak uskutečnit skutečné změny na mnoha frontách, mnoha liniích, různými styly, v různých oděvech a s různým přístupem.

A na závěr přeji všem ženám, aby mohly podpořit a byly podporovány takovými ženami:

Robin Lim, samostatná porodní asistentka, vybrána mezi Top Ten Hero CNN.

Ágnes Geréb, maďarská lékařka a porodní asistentka.

Marie Vnoučková, samostatná porodní asistentka.

Ivana Königsmraková, samostatná porodní asistentka.

Nikol Dostálová, registrovaná porodní asistentka, lektorka kojeneckého plavání.

Ina May Gaskin, významná americká propagátorka normálního porodu, porodní asistetntka, nositelka alternativní Nobelovy ceny.

Edna Arsin Ismail (zde na fotce s herečkou Maryl Streep), porodní asistentka, ředitelka nemocnice, aktivistka za zrušení ženské obřízky.

Mary Zwart, samostatná porodní asistentka.

Ursina Arnold, samostatná porodní asistentka.

Lisa Barrett, samostatná porodní asistentka.

Fotogalerie slavných osobností, které rodily doma: http://codyandbreeanashill.blogspot.com/2010/02/midwife-stephanie-celebrities-home.html

Chceme péči porodní asistentky: O důvěře a strachu

17.října 2011 se na Palackého náměstí v Praze konal happening s požadavkem chceme péči porodní asistentky v systému zdravotnictví. Organizátorky mě požádaly, abych se podělila o svoje zkušenosti s péčí v těhotenství, u porodu a v šestinedělí. Níže si můžete přečíst přepis toho, co jsem improvizovaně a emotivně sdělovala účastníkům akce :-)

Dobrý den,

jsem spisovatelka a fejetonistka a také maminka dvou dcer, které jsou tu dnes se mnou.

V prvním těhotenství jsem dostala péči, která je u nás většinová. Pravidelně jsem docházela do těhotenské poradny ke své gynekoložce. Asi týden před porodem jsem byla předána do péče nemocnice, kde jsem se chystala rodit. Tam jsem absolvovala jedno předporodní vyšetření a o několik dní později jsem se dostavila už k porodu.

Vzhledem k tomu, že můj první porod trval dlouho, skoro tři dny, vystřídalo se u mě na porodním sále značné množství osob. Přišla večerní směna, pak ranní směna a ta zase byla vystřídána směnou večerní. Zdravotníci kolem mě procházeli trochu jako apoštolové na Orloji.

Během porodu jsem velmi toužila s někým z ošetřujícího personálu navázat vztah, pocítit nějaké spojení či kontakt. Ale to bohužel nebylo možné, nikdo z nich se mnou nezůstal tak dlouho, abych měla pocit, že mi není cizí. Pokaždé, když jsem měla pocit, že už jsem si nějakého zdravotníka „osahala“a že mu začínám důvěřovat, ujal se mě zase někdo jiný… a obtížné budování důvěrného vztahu začalo na novo. Bylo to nepohodlné a velice matoucí. Cítila jsem se velmi nejistě.

Necelé dva roky na to jsem otěhotněla podruhé a byla jsem rozhodnutá prožít očekávání děťátka a jeho příchod na svět jinak než poprvé. Toužila jsem po tom, aby mě od početí až k šestinedělí provázela jedna osoba, které budu důvěřovat, se kterou budu mít možnost vybudovat vztah založený na respektu a partnerském přístupu. Osoba, která mě nepozná až ve chvíli, kdy mi začnou porodní bolesti, ale bude znát nejen mou anamnézu, ale i moje obvyklé reakce a to, jak se chovám, již před porodem.

Zajistila jsem si tedy péči samostatné porodní asistentky, k níž jsem chodila od počátku těhotenství. Počítala jsem s tím, že mě tato žena bude doprovázet i u porodu. Jenže asi měsíc před termínem mého porodu mě z jakýchsi organizačních důvodů předala do péče své kolegyně. Znovu jsem se ocitla v podobné situaci, jako v prvním těhotenství. Moje přání rodit s porodní asistentkou bylo však stále velmi silné, a tak jsem tuto zneklidňující situaci akceptovala a snažila jsem se s ní vyrovnat.

S mou novou porodní asistentkou jsme měly dohodu, že jí zavolám, až začnu rodit. Když však skutečně došlo k porodu, velmi dlouho jsem otálela s tím, abych vzala telefon a vytočila její číslo. Hlavou jsem věděla a chápala, že to mám udělat, ale moje podvědomí nebo možná moje intuice, posílená obdobím těhotenství a porodu, mi bránily volat jí a žádat její přítomnost u porodu.

Nakonec jsem zavolala, ale až těsně před nástupem druhé doby porodní. Zavolala jsem až v okamžiku, kdy jsem si byla jistá, že má porodní asistentka nestihne přijet včas. Opravdu to nestihla a já jsem porodila bez profesionální asistence, jen s pomocí manžela. Jakkoliv to byl krásný a posilující zážitek, musela jsem pak zpětně velmi přemýšlet o tom, co se stalo, že jsem sama sebe tak zvláštním způsobem odvrátila od toho, abych měla u porodu domluvenou porodní asistentku.

Došlo mi, že jsem chránila sama sebe. A měla jsem k tomu dva důvody. Těmito důvody byly důvěra a strach.

Důvěra, která mi chyběla ve vztahu s porodní asistentkou, důvěra, kterou jsme nestihly vybudovat, důvěra, která by pramenila z navázání hlubšího vztahu.

Strach. Její strach, který jsem cítila a vnímala velmi silně. Strach doprovázet mě u porodu. Strach je emoce, která k porodu nepatří. Pokud se osoba, která rodičce u porodu pomáhá, bojí, přenáší tento pocit na rodičku. A to nejen na emocionální, ale i na hormonální rovině, což pak velmi negativně ovlivňuje postup porodu a může být příčinou mnoha porodních komplikací.

Přemýšlela jsem, proč mají některé porodní asistentky strach. A pochopila jsem, že proto, že samy necítí jistotu. Necítí podporu systému, který by je podpořil a zajistil jim bezpečné podmínky k výkonu jejich práce. A pokud se samy necítí v bezpečí, pokud mají strach, že budou stíhány i za chyby, které neudělaly, nemohou vytvořit bezpečné prostředí pro rodící ženy.

Uvědomila jsem si, že samostatná porodní asistentka musí být nejen profesionál ve svém oboru, ale že musí být také zralým a kvalitním člověkem. Jednou z takových porodních asistentek je Ivana Königsmarková, které chci dnes vyjádřit svou plnou podporu. Přála bych si, aby takových porodních asistentek bylo mnohem víc a aby jejich péče byla dostupná každé ženě.

Porodním asistentkám přeji, aby nemusely mít strach a aby cítily podporu systému zdravotní péče a aby byly její plnohodnotnou součástí.

Všem ženám přeji, aby měly svobodnou volbu místa a způsobu porodu a aby si také mohly vybrat v období těhotenství, porodu a šestinedělí takovou péči, kterou považují pro sebe a svoje dítě za nejlepší. Přeji jim, aby je k porodu doprovázely silné a sebejisté porodní asistentky.

Sobě přeji, abych v případě třetího těhotenství mohla konečně naplnit svůj sen a prožít toto období včetně porodu a šestinedělí v kontinuální péči samostatné porodní asistentky.