Chceme péči porodní asistentky: O důvěře a strachu

17.října 2011 se na Palackého náměstí v Praze konal happening s požadavkem chceme péči porodní asistentky v systému zdravotnictví. Organizátorky mě požádaly, abych se podělila o svoje zkušenosti s péčí v těhotenství, u porodu a v šestinedělí. Níže si můžete přečíst přepis toho, co jsem improvizovaně a emotivně sdělovala účastníkům akce :-)

Dobrý den,

jsem spisovatelka a fejetonistka a také maminka dvou dcer, které jsou tu dnes se mnou.

V prvním těhotenství jsem dostala péči, která je u nás většinová. Pravidelně jsem docházela do těhotenské poradny ke své gynekoložce. Asi týden před porodem jsem byla předána do péče nemocnice, kde jsem se chystala rodit. Tam jsem absolvovala jedno předporodní vyšetření a o několik dní později jsem se dostavila už k porodu.

Vzhledem k tomu, že můj první porod trval dlouho, skoro tři dny, vystřídalo se u mě na porodním sále značné množství osob. Přišla večerní směna, pak ranní směna a ta zase byla vystřídána směnou večerní. Zdravotníci kolem mě procházeli trochu jako apoštolové na Orloji.

Během porodu jsem velmi toužila s někým z ošetřujícího personálu navázat vztah, pocítit nějaké spojení či kontakt. Ale to bohužel nebylo možné, nikdo z nich se mnou nezůstal tak dlouho, abych měla pocit, že mi není cizí. Pokaždé, když jsem měla pocit, že už jsem si nějakého zdravotníka „osahala“a že mu začínám důvěřovat, ujal se mě zase někdo jiný… a obtížné budování důvěrného vztahu začalo na novo. Bylo to nepohodlné a velice matoucí. Cítila jsem se velmi nejistě.

Necelé dva roky na to jsem otěhotněla podruhé a byla jsem rozhodnutá prožít očekávání děťátka a jeho příchod na svět jinak než poprvé. Toužila jsem po tom, aby mě od početí až k šestinedělí provázela jedna osoba, které budu důvěřovat, se kterou budu mít možnost vybudovat vztah založený na respektu a partnerském přístupu. Osoba, která mě nepozná až ve chvíli, kdy mi začnou porodní bolesti, ale bude znát nejen mou anamnézu, ale i moje obvyklé reakce a to, jak se chovám, již před porodem.

Zajistila jsem si tedy péči samostatné porodní asistentky, k níž jsem chodila od počátku těhotenství. Počítala jsem s tím, že mě tato žena bude doprovázet i u porodu. Jenže asi měsíc před termínem mého porodu mě z jakýchsi organizačních důvodů předala do péče své kolegyně. Znovu jsem se ocitla v podobné situaci, jako v prvním těhotenství. Moje přání rodit s porodní asistentkou bylo však stále velmi silné, a tak jsem tuto zneklidňující situaci akceptovala a snažila jsem se s ní vyrovnat.

S mou novou porodní asistentkou jsme měly dohodu, že jí zavolám, až začnu rodit. Když však skutečně došlo k porodu, velmi dlouho jsem otálela s tím, abych vzala telefon a vytočila její číslo. Hlavou jsem věděla a chápala, že to mám udělat, ale moje podvědomí nebo možná moje intuice, posílená obdobím těhotenství a porodu, mi bránily volat jí a žádat její přítomnost u porodu.

Nakonec jsem zavolala, ale až těsně před nástupem druhé doby porodní. Zavolala jsem až v okamžiku, kdy jsem si byla jistá, že má porodní asistentka nestihne přijet včas. Opravdu to nestihla a já jsem porodila bez profesionální asistence, jen s pomocí manžela. Jakkoliv to byl krásný a posilující zážitek, musela jsem pak zpětně velmi přemýšlet o tom, co se stalo, že jsem sama sebe tak zvláštním způsobem odvrátila od toho, abych měla u porodu domluvenou porodní asistentku.

Došlo mi, že jsem chránila sama sebe. A měla jsem k tomu dva důvody. Těmito důvody byly důvěra a strach.

Důvěra, která mi chyběla ve vztahu s porodní asistentkou, důvěra, kterou jsme nestihly vybudovat, důvěra, která by pramenila z navázání hlubšího vztahu.

Strach. Její strach, který jsem cítila a vnímala velmi silně. Strach doprovázet mě u porodu. Strach je emoce, která k porodu nepatří. Pokud se osoba, která rodičce u porodu pomáhá, bojí, přenáší tento pocit na rodičku. A to nejen na emocionální, ale i na hormonální rovině, což pak velmi negativně ovlivňuje postup porodu a může být příčinou mnoha porodních komplikací.

Přemýšlela jsem, proč mají některé porodní asistentky strach. A pochopila jsem, že proto, že samy necítí jistotu. Necítí podporu systému, který by je podpořil a zajistil jim bezpečné podmínky k výkonu jejich práce. A pokud se samy necítí v bezpečí, pokud mají strach, že budou stíhány i za chyby, které neudělaly, nemohou vytvořit bezpečné prostředí pro rodící ženy.

Uvědomila jsem si, že samostatná porodní asistentka musí být nejen profesionál ve svém oboru, ale že musí být také zralým a kvalitním člověkem. Jednou z takových porodních asistentek je Ivana Königsmarková, které chci dnes vyjádřit svou plnou podporu. Přála bych si, aby takových porodních asistentek bylo mnohem víc a aby jejich péče byla dostupná každé ženě.

Porodním asistentkám přeji, aby nemusely mít strach a aby cítily podporu systému zdravotní péče a aby byly její plnohodnotnou součástí.

Všem ženám přeji, aby měly svobodnou volbu místa a způsobu porodu a aby si také mohly vybrat v období těhotenství, porodu a šestinedělí takovou péči, kterou považují pro sebe a svoje dítě za nejlepší. Přeji jim, aby je k porodu doprovázely silné a sebejisté porodní asistentky.

Sobě přeji, abych v případě třetího těhotenství mohla konečně naplnit svůj sen a prožít toto období včetně porodu a šestinedělí v kontinuální péči samostatné porodní asistentky.