Myší kožíšky

Jako dítě jsem byla vychovávaná k tomu, že mám poslouchat, respektovat autority a snažit se nebýt moc nápadná, abych se někde nedostala do problémů. Řídila jsem se tímto poučením mnoho let. Až do chvíle, kdy jsem paradoxně právě díky tomu, že jsem byla příliš poslušná, dostala do problémů nejen sebe, ale i toho, koho jsem byla připravená milovat a chránit. Svoje dítě.

První porod mě nechal zjizvenou na těle (to se naštěstí hojí dobře) i na duši (ta se léčila hodně dlouho). Moje poslušnost a hluboce zakořeněná potřeba všem vyhovět a všem se zavděčit nás s mou dcerou oddělila v nejdůležitějších hodinách a dnech po porodu, v době, kdy je tolik potřeba, aby miminko cítilo bezpečí náruče svojí mámy.

Pochopení toho, co se stalo, nepřišlo hned. A zjištění, že k tomu, aby příště věci byly jinak, nestačí si jen přát, aby se něco změnilo, ale že je třeba pro to něco udělat, něco zásadně změnit v základních vzorcích mého chování, nebylo příjemné. Po pravdě řečeno, bolelo.  

Ale v postupném odhazování nánosů hodné holčičky a hledání dospělé ženy, která za sebe umí převzít zodpovědnost, bylo přes všechnu náročnost, vzrušující. Trochu to připomínalo hledání pokladu, jenže naslepo, bez mapy. Prozkoumávala jsem neprobádaná území. Divokou a nebezpečnou zónu mého nekonformního já.

Postupně jsem se učila být mnohem méně závislá na tom, co si o mě myslí druzí. Konečně jsem si, s velkým zpožděním, užila pubertu, svoje osamostatnění.

Na vnitřní úrovni jsem cítila stále větší úlevu. A taky jistotu. Že můžu být sama sebou (ať už to znamená cokoliv) a nemusím si na krk nasazovat ovčí zvoneček jako omluvu, když něco chci nebo požaduji nebo mám nestandardní nároky.

Navenek měla tato proměna poměrně výrazné projevy. Když se někdy probírám starými fotkami, přemýšlím, co mám společného s tou paní v praktickém krátkém účesu, s nenápadnými brýlemi, oblečenou v nenápadném kostýmku béžové barvy. S tou ženou, která po porodu svěřila svoje dítě péči zdravotníků, protože nevěřila tomu, že je dost schopná se o něj sama postarat.

Druhé miminko jsem porodila doma. S pokorou, s vědomím, že zodpovědnost je tentokrát pouze na mně a že ji nemohu a ani nechci předat nikomu jinému.

Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy a praktické oděvy v praktických barvách jsem rozdala či vyhodila. Začala jsem projevovat svoje přání směrem k těm systému, který jsem dříve vnímala jako nezpochybnitelnou autoritu, tedy směrem ke zdravotníkům a obecně k těm, kteří se nějak podílejí na péči o moje děti (takže jsem začala kverulovat též ve vzdělávacích ústavech, které se občas chovají jako prodloužená paže porodnice).

Souvisí spolu tyto změny? Je moje oděvní revolta příčinou či následkem mojí potřeby individuálního přístupu v rámci většinového systému?

Snad by se dalo říci, že si svoje potřeby musím být schopná obhájit i v tom nejkonzervativnějším oděvu toho nejnenápadnějšího odstínu béžové. Že nutně nepotřebuji růžový šál kolem krku a červené sárí kolem těla, abych demonstrovala schopnost prosadit si své názory.

Jenže ono to asi není tak jednoduché. Myslím, že člověk není jablečný závin, aby se dal krájet na kousky, nebo možná (přirovnání pro gurmány) tatranka, aby se dal loupat po vrstvách na tenké plátky. Pokud bychom měli zůstat u stravovacích metafor, je lidská bytost spíše podobná eintopfu. Všechno se spolu vaří v jednom hrnci a jednotlivé ingredience se mísí jedna do druhé.

V souvislosti s proběhlým happeningem „Chceme péči porodní asistentky v systému zdravotnictví“ (viz třeba www.facebook.com/chcemebabu) mě zaujala diskuse, probíhající napříč několika internetovými servery, zda změny v porodnictví požadují pouze ženy, které inklinují k nevětšinovému vnímání estetiky. Někdo je může nazývat alternativními batikářkami, divoženkami v dlouhých suknicích či bioženami, jiný v nich naopak může vidět osvěžující skupinu inspirativních individualit, které se nenechají vyvést z míry tím, co nosí ostatní, ale hledají si svůj vlastní osobitý styl. Že se do barevných sukní, červených punčoch a rozpuštěných vlasů pustí tvrdě většinová platforma na zpravodajských serverech, mě nijak nepřekvapilo. Vlastně je to klasika; tam, kde diskutující není schopen přispět rozumným argumentem, plivne si jedovatou slinou aspoň na pončo.

Že naroste panika i v řadách žen, které souhlasí s obsahem happeningu, mě přece jen trochu udivilo (a to si pořád opakuji, že už se ničemu divit nebudu). Pro mnoho diskutérek (které by v zásadě stály o to, aby nejen během porodu, ale i v těhotenství a v šestinedělí mohly mít svobodnou volbu zdravotní péče) se hrůza z toho, že by před Ministerstvem zdravotnictví mohly být začleněny do skupiny matek oblibujících exotické oděvy, stala zcela stěžejním tématem, které úzkostlivě řešily již před akcí, a neuroticky ho ventilují i po skončení akce (zřejmě aby se utvrdily v tom „že to bylo tak hrozné, jak předpovídaly“). A zřejmě jím budou žít minimálně do příští demonstrace.

Pod heslem „aby si o nás Pepa z Horní Dolní nemyslel, že jsme divné“, šly jinak poměrně pro-svobodně naladěné ženy do stuporu. A zjištění, že kvůli jejich úzkosti se tři sta demonstrujících neoblékne buď do byznys stylu (navrhovaná varianta číslo jedna) či do „ležérní elegance“ (varianta číslo dvě, a ano, uvozovky tam mám schválně, neboť trekové boty, džíny a mikinu možná beru jako ležérní, ale abych je považovala za eleganci, musela bych nejprve podstoupit lobotomii), je uvedla do stavu více či méně vyjádřené agrese. Už jsem jen čekala, kdy budeme my, neposlušné barevné ženštiny, vyzvány: „Zařiďte nám, ať můžeme rodit kde, jak a s kým chceme, ale proboha, buďte u toho nenápadné!“.

Nemyslím, že lze jasně a nahlas sdělit svoje požadavky a zároveň se u toho před vrchností servilně kroutit a klopit oči k zemi. A nedomnívám se, že prvním logickým a efektivním krokem k tomu, abychom prosadili svoje zájmy (ať už jako jednotlivci, či ve skupině) by měl spočívat v tom, že se nejprve převlékneme do něčeho, co nedráždí smysly. Nedokážu si představit, jak obhajujeme svobodu na volby u porodu a zároveň upíráme lidem možnost volby v oblékání. Jak se zároveň projevujeme, ale přitom se korigujeme autocenzurou. Tohle možná dokáže jen Strana mírného pokroku v mezích zákona.

Když jsem dopředu avizovala, že u mě je jakékoliv převlékání do něčeho, co běžně nenosím, věc zcela vyloučená, dostalo se mi vlídného poučení, že „bych se mohla chvíli zapřít a vydržet to“. Vyvolalo to ve mně čistě pudovou, animální reakci. Měla jsem husí kůži málem až na jazyku. Co mi to jen připomnělo? Možná to známé porodnické zaříkání: „Vydržte tu trochu nepohodlí, my si vám trochu poskáčeme po břichu, rozřízneme vám porodní cesty a zachráníme nebohého novorozence tím, že ho neprodleně po porodu změříme a zvážíme, ale to nic není, zatněte zuby, a bude dobře.“

Ne, děkuji. Nebudu nic zatínat ani se přemáhat. Ani pro jakési pofidérní dobro celku a iluzorní mediální obraz. Hlavně proto, že nevěřím ve smysl takového počínání.

Každý děláme, co nám je blízké. Občas u toho někteří z nás vypadají podezřele, protože málo splývají s davem. Johanka z Arku nosila mužský oděv a zavile se odmítala převléknout do šatů. Feministky, které skákaly pod kola vozů, aby získaly volební právo, odhodily korzety, které je svazovaly. Ženy, které rozhýbaly veřejné mínění a diskusi o právu na porodní péči, ženy, které vyvolaly celosvětovou vlnu zájmu o případ odsouzené maďarské lékařky a porodní asistentky Ágnes Geréb a dosáhly toho, že jí byly sejmuty okovy a byla z vazebního vězení převezena do vězení domácího, ženy, které neúnavně vystupují v médiích, pořádají přednášky, workshopy a demonstrace, chodí oblečeny různorodě. Některé v krátké sukni a ve střevíčcích na vysokém podpatku, jiné v batikovaných šatech nebo omotané do pruhu látky. Některé dokonce i v kostýmcích či džínech – proč ne, když jim to vyhovuje a když se v tom cítí pohodlně a samy sebou.

Jsou to ženy, kterých si vážím za to, že veřejně ukázaly svoje obličeje, šátky a suknice a veřejně podpořily jednu konkrétní ženu, Ivanu Königsmarkovou. Podpořily také svobodnou volbu – a to nejen ve výběru péče pro matky a jejich děti, ale svobodu individualismu jako takovou.

Když jsem stála na Palackého náměstí a rozhlížela se kolem, bylo mi líto, že tak, jak vypadali účastníci happeningu, nevypadá i běžný český dav. Pestře, barevně, rozmanitě, osobitě… Měla jsem silný pocit, že zásadní změny, které se s touto neorganizovanou, nehomogenní a nepopsatelnou skupinou žen snažíme činit, nejdou dělat v myším kožíšku.

Přeji si, aby mě nikdo nenutil vzdávat mých pěti metrů látky nařasených kolem těla. V sárí je mi stejně dobře jako jiným třeba v gumových botách a manšestrových kalhotách. Je to pro mě stejný úroveň komfortu, o který usiluji, když chci rodit tam, kde se cítím dobře a s tím, s kým se cítím dobře. To, co navenek může vypadat jako pohodlnost, může být stejně dobře nezbytností… jak u porodu, tak v oblékání.

Přeji všem, kdo sami sobě přejí možnost volby, aby tuto možnost dopřáli i jiným, beze strachu a bez úzkosti. Přeji všem ženám i mužům, aby energii nevkládali do snahy přizpůsobit ostatní svým představám, ale aby ji využili kreativně. Přeji nám všem, abychom se byli schopni vzájemně podpořit a hledat způsoby, jak uskutečnit skutečné změny na mnoha frontách, mnoha liniích, různými styly, v různých oděvech a s různým přístupem.

A na závěr přeji všem ženám, aby mohly podpořit a byly podporovány takovými ženami:

Robin Lim, samostatná porodní asistentka, vybrána mezi Top Ten Hero CNN.

Ágnes Geréb, maďarská lékařka a porodní asistentka.

Marie Vnoučková, samostatná porodní asistentka.

Ivana Königsmraková, samostatná porodní asistentka.

Nikol Dostálová, registrovaná porodní asistentka, lektorka kojeneckého plavání.

Ina May Gaskin, významná americká propagátorka normálního porodu, porodní asistetntka, nositelka alternativní Nobelovy ceny.

Edna Arsin Ismail (zde na fotce s herečkou Maryl Streep), porodní asistentka, ředitelka nemocnice, aktivistka za zrušení ženské obřízky.

Mary Zwart, samostatná porodní asistentka.

Ursina Arnold, samostatná porodní asistentka.

Lisa Barrett, samostatná porodní asistentka.

Fotogalerie slavných osobností, které rodily doma: http://codyandbreeanashill.blogspot.com/2010/02/midwife-stephanie-celebrities-home.html

Chceme péči porodní asistentky: O důvěře a strachu

17.října 2011 se na Palackého náměstí v Praze konal happening s požadavkem chceme péči porodní asistentky v systému zdravotnictví. Organizátorky mě požádaly, abych se podělila o svoje zkušenosti s péčí v těhotenství, u porodu a v šestinedělí. Níže si můžete přečíst přepis toho, co jsem improvizovaně a emotivně sdělovala účastníkům akce :-)

Dobrý den,

jsem spisovatelka a fejetonistka a také maminka dvou dcer, které jsou tu dnes se mnou.

V prvním těhotenství jsem dostala péči, která je u nás většinová. Pravidelně jsem docházela do těhotenské poradny ke své gynekoložce. Asi týden před porodem jsem byla předána do péče nemocnice, kde jsem se chystala rodit. Tam jsem absolvovala jedno předporodní vyšetření a o několik dní později jsem se dostavila už k porodu.

Vzhledem k tomu, že můj první porod trval dlouho, skoro tři dny, vystřídalo se u mě na porodním sále značné množství osob. Přišla večerní směna, pak ranní směna a ta zase byla vystřídána směnou večerní. Zdravotníci kolem mě procházeli trochu jako apoštolové na Orloji.

Během porodu jsem velmi toužila s někým z ošetřujícího personálu navázat vztah, pocítit nějaké spojení či kontakt. Ale to bohužel nebylo možné, nikdo z nich se mnou nezůstal tak dlouho, abych měla pocit, že mi není cizí. Pokaždé, když jsem měla pocit, že už jsem si nějakého zdravotníka „osahala“a že mu začínám důvěřovat, ujal se mě zase někdo jiný… a obtížné budování důvěrného vztahu začalo na novo. Bylo to nepohodlné a velice matoucí. Cítila jsem se velmi nejistě.

Necelé dva roky na to jsem otěhotněla podruhé a byla jsem rozhodnutá prožít očekávání děťátka a jeho příchod na svět jinak než poprvé. Toužila jsem po tom, aby mě od početí až k šestinedělí provázela jedna osoba, které budu důvěřovat, se kterou budu mít možnost vybudovat vztah založený na respektu a partnerském přístupu. Osoba, která mě nepozná až ve chvíli, kdy mi začnou porodní bolesti, ale bude znát nejen mou anamnézu, ale i moje obvyklé reakce a to, jak se chovám, již před porodem.

Zajistila jsem si tedy péči samostatné porodní asistentky, k níž jsem chodila od počátku těhotenství. Počítala jsem s tím, že mě tato žena bude doprovázet i u porodu. Jenže asi měsíc před termínem mého porodu mě z jakýchsi organizačních důvodů předala do péče své kolegyně. Znovu jsem se ocitla v podobné situaci, jako v prvním těhotenství. Moje přání rodit s porodní asistentkou bylo však stále velmi silné, a tak jsem tuto zneklidňující situaci akceptovala a snažila jsem se s ní vyrovnat.

S mou novou porodní asistentkou jsme měly dohodu, že jí zavolám, až začnu rodit. Když však skutečně došlo k porodu, velmi dlouho jsem otálela s tím, abych vzala telefon a vytočila její číslo. Hlavou jsem věděla a chápala, že to mám udělat, ale moje podvědomí nebo možná moje intuice, posílená obdobím těhotenství a porodu, mi bránily volat jí a žádat její přítomnost u porodu.

Nakonec jsem zavolala, ale až těsně před nástupem druhé doby porodní. Zavolala jsem až v okamžiku, kdy jsem si byla jistá, že má porodní asistentka nestihne přijet včas. Opravdu to nestihla a já jsem porodila bez profesionální asistence, jen s pomocí manžela. Jakkoliv to byl krásný a posilující zážitek, musela jsem pak zpětně velmi přemýšlet o tom, co se stalo, že jsem sama sebe tak zvláštním způsobem odvrátila od toho, abych měla u porodu domluvenou porodní asistentku.

Došlo mi, že jsem chránila sama sebe. A měla jsem k tomu dva důvody. Těmito důvody byly důvěra a strach.

Důvěra, která mi chyběla ve vztahu s porodní asistentkou, důvěra, kterou jsme nestihly vybudovat, důvěra, která by pramenila z navázání hlubšího vztahu.

Strach. Její strach, který jsem cítila a vnímala velmi silně. Strach doprovázet mě u porodu. Strach je emoce, která k porodu nepatří. Pokud se osoba, která rodičce u porodu pomáhá, bojí, přenáší tento pocit na rodičku. A to nejen na emocionální, ale i na hormonální rovině, což pak velmi negativně ovlivňuje postup porodu a může být příčinou mnoha porodních komplikací.

Přemýšlela jsem, proč mají některé porodní asistentky strach. A pochopila jsem, že proto, že samy necítí jistotu. Necítí podporu systému, který by je podpořil a zajistil jim bezpečné podmínky k výkonu jejich práce. A pokud se samy necítí v bezpečí, pokud mají strach, že budou stíhány i za chyby, které neudělaly, nemohou vytvořit bezpečné prostředí pro rodící ženy.

Uvědomila jsem si, že samostatná porodní asistentka musí být nejen profesionál ve svém oboru, ale že musí být také zralým a kvalitním člověkem. Jednou z takových porodních asistentek je Ivana Königsmarková, které chci dnes vyjádřit svou plnou podporu. Přála bych si, aby takových porodních asistentek bylo mnohem víc a aby jejich péče byla dostupná každé ženě.

Porodním asistentkám přeji, aby nemusely mít strach a aby cítily podporu systému zdravotní péče a aby byly její plnohodnotnou součástí.

Všem ženám přeji, aby měly svobodnou volbu místa a způsobu porodu a aby si také mohly vybrat v období těhotenství, porodu a šestinedělí takovou péči, kterou považují pro sebe a svoje dítě za nejlepší. Přeji jim, aby je k porodu doprovázely silné a sebejisté porodní asistentky.

Sobě přeji, abych v případě třetího těhotenství mohla konečně naplnit svůj sen a prožít toto období včetně porodu a šestinedělí v kontinuální péči samostatné porodní asistentky.

Potřebují velké holky pohádky?

Hlavně přirozeně, aneb krátké zamyšlení při hektickém pátku

Poměrně často se setkávám názorem, že takzvaný „přirozený porod“ (a jeho ještě o mnoho zvrhlejší a nebezpečnější mutace domácí porod) je jakýmsi voláním po návratu do časů dávno minulých, že je aktivitou, která v moderní společnosti nemá své místo, a že je to prostě úplná pitomost chtít se vrátit do časů našich bab a prabáb, odkázaných při slehnutí toliko na pomoc bab (porodních).

Sama sobě se divím, že se ještě divím, po zkušenostech, které mám díky nošení sárí. Kdybych dostávala korunu za každý dotaz, zda proto, že nosím sárí (a koukám se na ty rozjuchané příšernosti indické kinematografii), chci žít (jako) v Indii, mám hned obnos na koupi nového hedvábného mazlíka. Přitom by nikoho nezeptalo zeptat se nositelů džínsů a konzumentů hollywoodské produkce, zda se chtějí přestěhovat na americký západ. A o ženách, oblibujících si harémové kalhoty si taky nikdo hned nepomyslí, že by chtěly žít v harému (mně tedy při pohledu na harémové kalhoty napadne akorát otázka, zda jejich nositelka střihem oděvu maskuje nutnost nosit nacucanou inkontinenční plenu).

Ale vraťme se od sáríholismu a módního pekla zase k porodům.

Stejně tak, jako netoužím po tom plácat na poledním slunku placky v nějaké zapadlé radžasthánské vesnici, netoužím ani po návratu k dobám, kdy se lidi myli v potoce a o kvalitní výživě a lékařské péči si mohli nechat jenom zdát.

Ne že by se mi dnešní doba tolik líbila a ne že bych k ní neměla několik kritických připomínek, ale v zásadě si nestěžuju, protože mi mnoha ohledech vyhovuje. Třeba právě v tom, že si můžu (víceméně svobodně, i když ne bez určité potřebné dávky kverulantského odhodlání) vybrat péči v těhotenství a při porodu. Že s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu a podmínkách, ve kterých žiju, můžu zvolit takovou variantu porodu, která mi vyhovuje a kterou považuji za nejbezpečnější pro sebe i svoje dítě.

Takovouto možnost volby bych v oněch domněle adorovaných dřívějších pochopitelně neměla, tudíž jsem ráda, že nežiju dřív, ale dnes.

Koneckonců, on takový moderní domácí porod už moc nevypadá jako domácí porod našich prapředků, už třeba jen proto, že dnešní těhotné mají v našich zeměpisných šířkách a délkách přístup ke kvalitní stravě, mají dobře dostupnou lékařskou péči, nedřou na poli, ale dopřávají si těhotenské jógy… a porodní báby mají k dispozici krom svých šikovných rukou ještě zdravotní vzdělání a vybavení… a k tomu mobil, kterým můžou kdykoliv zavolat sanitku.

Už ani ten porod doma prostě není, co dřív býval.

To však nemění nic na faktu, že nevidím jediný důvod, proč uměle a zbytečně zasahovat zvenčí do něčeho, co funguje samo od sebe. A mezi takové záležitosti, které příroda vymyslela vcelku dobře, patří i porod, který v nějakých 85 nebo 90% případů může probíhat zcela bez intervencí, protože ho tělo prostě „umí“. A v těch zbylých procentech je třeba využít dobrodiní moderní lékařské vědy a být rád, že máme onu zmiňovanou možnost volby.

PS: Nositelkám inkontinenčních harémovek se omlouvám a chápu, že je to pohodlné :-)

PPS: Kdybyste mě chtěli potěšit, používejte místo slovního spojení přirozený porod raději normální porod.

PPPS: A kdybyste se chtěli pobavit, můžete si počíst online rozhovor s porodníkem.

Být jako vakovlk

Onehda jsem zase u dopolední kávy (která je součástí složitého procesu ranní resuscitace) pročítala články na netu (byly doby, kdy jsem se oživovala četbou beletrie, ale od té doby, co mám děti, mi pomřelo značné množství mozkových buněk a moje záliby se poněkud zjednodušily). A narazila jsem na jeden poměrně zajímavý o vymřelých živočišných druzích (chudáci, co dopadli stejně jako ty moje neurony).

Nejvíc mě z té partičky, která doplatila na lidskou bezohlednost, zaujal vakovlk. Ani nevím, čím. Možná tím, že má ve jméně kousek vlka a já mám vlky ráda.

Zadala jsem si tedy slovo vakovlk do internetového vyhledávače, abych se na to zvláštní zvíře podívala trochu blíže.

A kromě informací o tom, jak a kde žil (pokud vás to zajímá, projeďte si taky vakovlka Googlem, rozhodně to stojí za to), jsem našla i několik starých filmových záznamů . Starých proto, že poslední jedinec zřejmě zemřel v roce 1936 v hobartské ZOO, takže do barevného filmu se už vakovlk nedostal.

Na fotkách vypadal vakovlk divně. Ale na videu vypadal přímo absurdně. Neuvěřitelně. Jakoby ho nějaký šílený zvířecí chirurg sešil z různých částí jiných zvířat. Ocas z klokana, tělo tygra, nohy krátkonohého psa a hlava z něčeho, co vypadá jako kříženec vlka a klokana a aligátora (něco jiného je přečíst si, že vakovlk rozevře čelisti až do úhlu 170° a něco jiného je to vidět).

V tu chvíli jsem pochopila, proč bílí obyvatelé Tasmánie tohle zvíře stříleli na počkání. To, že jim dáví ovce, byla jen záminka. Zabíjeli ho proto, že byl tak jiný. Příliš se lišil.

Přiznám se, že ani já jsem si nejdřív nebyla jistá, jaké pocity ve mně tenhle tvor vzbuzuje. Rozhodně vypadal jako něco, co nepatří do našeho světa. Dokonce i ptakopysk proti němu působí jako roztomilá kačenka na čtyřech nožkách. A to nemluvím o další potvůrce od protinožců – tasmánském čertovi – který je vysloveně k pomilování už od pohledu.

Když mi mezi lebečními kostmi přestala rezonovat mantra divné divné divné, podívala jsem se na videa ještě jednou a pak znova. A zjistila jsem, že tohle stvoření je tak moc divné, až je sympatické. Že mu ta podivnost sluší. Že ta zvláštnost je vlastně velmi osvěžující.

Přišlo mi líto, že ve světě, který se čím dál víc unifikuje, není místo pro někoho, kdo byl jiný.

Možná moje náhle vzplanuvší náklonnost pro zvíře, které kdosi označil jako klokana převlečeného za tygra souvisí s tím, že jsem taky divná. Naštěstí mě kvůli tomu neloví a nestřílejí, aspoň ne doslova. Ale problémy mi to sem tam přináší. Takže se snažím zapadnout. Být co nejméně divná. Kontrolovat se a aspoň navenek působit jen lehce výstředně, ale jinak docela normálně.

Úspěchy této taktiky zdaleka neodpovídají množství energie, které do ní vkládám. Výsledek vypadá asi tak, jako by šel vakovlk na přehlídku psích plemen, sednul si pěkně mezi pudla a bígla a se svým typickým velkohubým šklebem by předstíral, že je hodný pejsek.

Nedá se nic dělat. Když je někdo divný, bude divný pořád, i když se bude snažit svoji divnost maskovat. Bude možná ještě divnější, protože každá snaha být někým, kým nejste, je prostě… divná. A nepřesvědčivá.

Nastavila jsem si obrázek vakovlka jako spořič na plochu. Aby mi každý den připomínal, že když se narodíte jako divné zvíře, možná to nebudete mít snadné. Vystavujete se riziku, že někoho váš pruhovaný hřbet bude natolik iritovat, že vypíše odměnu za vaši kůži. Ale ochudit svět o to, co se liší, znamená učinit ho jednobarevným a fádním. A v takovém světě by stejně nikdo divný nechtěl žít.

Vždycky když budu mít strach se lišit, podívám se na kamaráda vakovlka. Snad mi dodá odvahu být divná.

Být sama sebou.

Dokud nás smrt nerozdělí

Tuhle krátkou povídku jsem psala původně na objednávku pro jeden časopis. Jenže pak si to v redakci přečetli a zjistili, že je na jejich vkus poněkud depresivní, a usoudili, že se nehodí k barevným inzerátům na kosmetiku. 

Pro všechny, kdo nechtějí číst jen o sluníčkách, kytičkách a šťastných dětských úsměvech, ji zveřejňuji aspoň na Síť. 

V každém manželství někdy dojde na horší časy. Pamatuju si, jak nám při svatebním obřadu anonymní úředník z místní radnice vykládal ta nejotřelejší klišé o širém moři a loďce, co pluje přes rozbouřené vlny do poklidného přístavu. Poslouchala jsem tehdy jen na půl ucha. Byla jsem nervózní z toho, že mi korzetový živůtek klouže dolů, a cítila jsem se trochu trapně za mámu, který vzlykala nahlas, jako kdyby byla na pohřbu.

Ale stejně mi ta pitomá metafora uvízla v paměti. Loďka a moře. Kdybych se měla držet tohoto přirovnání, řekla bych, že vlnobití máme už za sebou. To, co prožíváme nyní, je tísnivé ticho. Ta naše společná lodička se z výletní plachetnice proměnila na bitevní křižník, co uvíznul kdesi v bermudském trojúhelníku beznaděje.

Všechny ty drobnosti, které původně formovaly naši manželskou rutinu, které nám dávaly jistotu v tom, kdo jsme a co chceme, se staly prostředkem k drobným šarvátkám, zbraněmi urputné a mlčenlivé války.

Na první pohled jsou to malichernosti. Sklenička, kterou postavíš na nalakovanou hladkou plochu televizního stolku. Dám pod ní tácek a utřu vlhkou stopu na dřevě.

Nebo ručníky. Pořád je po použití odkládáš na háčky u umyvadla, kde zplihle visí a páchnou jak mokrá psí srst. Neúnavně je přesouvám na žebřiny topení a dávám si záležet, aby okraje lícovaly.

Polštářky na posteli. Mění ložnici v gladiátorskou arénu. Skládám je pěkně do řady jako vojáky na přehlídce. Schválně je rozhazuješ. Kdykoliv jdeš kolem, a to mi nevymlouvej, však tě dobře znám, kdykoliv jdeš kolem, schválně je rozházíš po celé posteli. Klidně necháš jeden nebo dva spadnout na zem. Ne proto, že by se ti tak líbily víc, že by poházené polštářky uspokojovaly tvoje estetické cítění. Děláš to kvůli mně. Abys mě naštval. A víš co? Většinou se ti do daří.

Ale kdyby ses mě zeptal, jestli jsem někdy uvažovala o tom, že odejdu, odpověděla bych, že ne. A myslím to vážně. Před deseti lety, tam na radnici, kdy jsme byli ještě tak mladí a důvěřiví a dychtiví, jsem ti slíbila, že budu s tebou. A já svoje sliby plním. Ať už si o mně myslíš cokoliv, jedno musíš uznat. Nejsem z těch, co by řešily problémy útěkem.

Víš, často jsem uvažovala, proč se tolik vztahů rozpadá, proč se polovina párů rozvádí. A došla jsem k závěru, že je to proto, že si lidi pletou manželství s autobusem. Myslí si, že můžou kdykoliv vystoupit. Že když se jim nelíbí krajina, kudy jedou, nebo je do zadku tlačí sedadlo, nebo se prostě jen nudí, můžou mávnout na řidiče a nechat se vysadit na nejbližší zastávce.

To nemůžu dopustit. A tak raději snáším to napjaté mlčení, tvůj pohled, který prochází skrze mě, snáším dokonce i ty ručníky a skleničky a polštářky.

Snáším naše každodenní bojůvky. A možná je dokonce i trochu vítám, protože to jsou jediné chvíle, kdy mě bereš na vědomí.

Jsem tady. Zůstávám. Zůstávám v  domě, který jsme si postavili podle našich představ. Když ses vrátil z nemocnice a všechno bylo bolavé a matoucí, bála jsem se, že se odsud odstěhuješ. Že nesneseš žít na místě, kde ti všechno, od cihel přes nábytek až k poslednímu kousku porcelánu ve vitríně v obýváku, připomíná to, jací jsme byli předtím. Nikdy ses už tady necítil úplně volně, ne tak, jako dřív, ale najít si nové bydlení jsi nedokázal. A nebo možná nechtěl. Protože v tomhle ohledu jsi stejný jako já. Kdybys odešel, znamenalo by to pro tebe, že jsi prohrál.

Nakonec jsem za tu tvou paličatost, která mi dřív tolik vadila, ráda. Drží tě tady. U mě.

Na první pohled se vlastně moc věcí nezměnilo. Večery trávíme u televize, s očima upřenýma na hypnotické světlo blikající obrazovky, vedle sebe a přitom ne spolu. Občas mám pocit, že se chystáš promluvit, že se už nadechuješ k tomu, abys vyslovil to, na co celou tu dobu myslíš. A pak dostanu strach. Takový ten drásavý a sžírající strach, že mě požádáš, abych tě nechala na pokoji, stejně jako toho dne, kdy ses opil a plakal a kdy jsi sundal ze stěny v koupelně zrcadlo, protože tě děsilo to, co jsi v něm vídal, nebo možná to, co sis myslel, že bys v něm mohl vidět.

Nakonec neřekneš nic. Dojdeš si do lednice pro pivo, vypiješ ho přímo z lahve a jdeš si lehnout. Čekám, dokud neusneš, a pak se položím na postel vedle tebe, opatrně, abych tě nevzbudila, se přitisknu břichem těsně k tvým zádům a zabořím nos do záhybů tvého pyžama. Provinile si užívám ty pošetilé chvilky, kdy potají kradu doteky, které mi nechceš dát. Někdy dokonce brečím. Ráno se pak stydím. Ale nemůžu si pomoct.

Protože tím hlavním důvodem, proč nemůžu odejít, je, že tě pořád miluju. Jakkoliv to zní pateticky a hloupě a trapně, je to tak. Miluju tě.

Asi by tě překvapilo, kdyby ses to dozvěděl. Ty si určitě myslíš, že jsem tady, abych ti připomínala, žes mi ublížil. Myslíš si, že tu trčím jako zosobněná výčitka. Ale tak to není.

Tedy, ne že bych se na tebe nezlobila. Jsou okamžiky, kdy mě to úplně pohltí, kdy mě to stráví natolik, že si potřebuju nějak ulevit, a na to mi většinou pomůže přeskládat věci na policích, vyházet staré časopisy a připravit z nich balíky do tříděného odpadu a taky roztřídit špinavé prádlo. Chci věřit, že když už mě nepotřebuješ ty, potřebuje mě aspoň naše domácnost.

Uvažoval jsi někdy o tom, kdy se to změnilo? Co se s námi stalo, že jsme skončili takhle? Skoro by se zdálo, že zlom nastal v okamžiku, kdy jsi sešlápl pedál plynu k zemi. Nikdy nezapomenu, jak ses přitom tvářil. Zprvu jsem si myslela, že mě jen chceš vystrašit, že to je další z tvých her, kdy jenom zkoušíme, kdo s koho. Jenže to, jak ses na mě podíval, ten zlomek vteřiny, kdy jsi ke mně stočil pohled a já v tvých očích uviděla odhodlání, mě přesvědčilo, že to myslíš vážně. Můžeš předstírat sám před sebou, můžeš si lhát, můžeš vzpomínku na ten moment zatlačit až někam do spodních pater podvědomí, ale já vím, jak to bylo. Chtěl jsi to udělat. V tu chvíli, v tu jednu jedinou chvíli jsem tě téměř obdivovala. Za to, žes našel odvahu.

Nakonec jsi ale couvnul. Cuknul jsi, protože ses vylekal. Vzdát se života není snadné, o tom se nemusíme vzájemně přesvědčovat. Bál ses a tak jsi stočil volant stranou. Vlastně jsi měl štěstí. Vyváznul jsi s několika zlomeninami a s těžkým otřesem mozku. Doktoři tě pospravovali do původní podoby a na těle, na tom těle, co znám skoro tak dobře jako to vlastní, nemáš žádné následky. Nezůstala ti ani jizva. Tedy, žádná viditelná jizva.

Já dopadla mnohem hůř. Ne, nemohla za to ta nehoda, ale to, jak ses na mě podíval. To mi zlomilo srdce. Všechno, co přišlo potom, už byla jen banalita.

Když jsi ležel v nemocnici, měla jsem dost času si všechno rozmyslet. Sedávala jsem před vypnutou televizí, potmě, se světly zhasnutými. Přemýšlela jsem a vzpomínala jsem na všechno, co se mezi námi stalo. Procházela jsem si ve vzpomínkách všechny minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky našeho společného života.

Myslela jsem na to, jak jsem tě potkala, to mi bylo dvacet a tobě táhlo na třicítku. Na to, jak jsme se v práci nejdřív dlouho vzájemně oťukávali, než jsi mě pozval na schůzku. Jak jsme spolu seděli v restauraci, ty jsi pořád mluvil a já horečně zvažovala, jestli se s tebou mám vyspat hned, nebo mám raději počkat na třetí rande. Myslela jsem na to, jak jsi mě po půl roce požádal o ruku, jak sis dokonce kleknul a jak jsi u toho vypadal legračně i dojemně zároveň. Vzpomínala jsem na toho úředníka, co mluvil na naší svatbě, na tu ohranou a hloupou metaforu s lodí a mořem a věděla jsem, co musím udělat. Věděla jsem, co je správné.

Víš, jak se to říká? Že budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí.

Budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Ale bude to až tvoje smrt. Moje smrt nás nerozdělila. Protože já tě neopustím. Nikdy.

Nikdy.

Síla zranitelnosti

Blog o vybělování análů a seřezávání genitálů vyvolal nečekaný ohlas. Zdá se, že příčinou nebyla moje autorská genialita a svěží vtipné podání, ale především zmínka o Jiřině Překopové a terapii pevným objetím. Vyjádřením své sympatie k Jiřince a jejím myšlenkám jsem se dostala na seznam čarodějnic a zplozenců pekla, kteří už nevědí, jak ta nebohá nevinná stvoření (míním děti, nikoliv domácí zvířenu – i když možná i tu) zahubit. Když to těm stvůrám v lidské podobě nevyšlo s domácím porodem, pokusí se dorazit nebožátka udušením v náruči (po vzoru matky z Erbenovy Polednice).

Ačkoliv zmiňovaný článek nebyl o terapii pevným objetím, ale zamýšlel se spíše nad tím, že kdybychom skutečně pěstovali bezpodmínečnou (sebe)lásku, nemuseli bychom do sebe zbytečně nechávat krájet chirurgickými noži, zmínka o Jiřině se stala pověstnou jiskřičkou, která zapálila sud se střelným prachem agresivity a strachu z emocí… a puf, byl z toho menší výbuch lokálního charakteru…  a typického zatuchlého smrádku.

Následující odkaz s přednáškou se mi dostal do rukou (nebo spíše do počítače) včera večer… pozdě na to, aby se stal součástí předchozího článku. A to je dobře, protože si zaslouží článek samostatný.

Jak už to tak bývá, věci přicházejí tehdy, kdy přijít mají. Stejné to bylo se slovy Brene Brownové o zranitelnosti a o síle, která v ní spočívá. Zranitelnost je totiž moje velké téma. Každý, kdo chodí s kůží na trh, kdo vystavuje kritice svoje názory, kdo otevírá srdce a riskuje nepochopení a odmítnutí, to zná. Strach. Nepříjemné pocity. Obavy z vlastní zranitelnosti.

Nevím, jak jsou na tom ostatní spisovatelé a publicisti. Třeba se mezi nimi najdou suverénní typy, které předhazují písmena, slova a věty krvežíznivému davu bez zachvění jediného mimického svalu.

Já se obvykle klepu celá. Uvnitř. Vždycky mám ten zvláštní svíravý pocit, vždycky se mi žaludek stáčí do preclíku. Někdy víc, někdy méně. Nabízet se ostatním je jako stát nahý uprostřed náměstí. Je v tom nepopiratelné kouzlo adrenalinového zážitku. Ale stejně se necítíte úplně jistě, když vám studený průvan olizuje odhalený zadek.

Všichni chceme být přijímaní těmi druhými. Všichni si přejeme být pochopení. Avšak dát o sobě vědět je pokaždé spojené s rizikem nepřijetí a nepochopení.

Pamatuji si, jak mě zamrzela první kritika na moji knihu. Jak mi chyběla možnost se obhájit, vysvětlit, bránit se… (pak přišly další knihy a další kritiky – a další možnost natrénovat si reakce na ně).

Prvním instinktem bylo se stáhnout. Zavřít se.

Jenže z uzavřené mysli nedostanete ven žádnou myšlenku, kterou byste chtěli sdělit. A i kdybyste ji násilím vypáčili, nebudete mít odvahu ji poslat dál.

Z toho vzniká dilema – jak zůstat otevřená a autentická, a zároveň nebýt zraňovaná?

Poměrně dlouhou dobu jsem v řešení tohoto problému kráčela slepou uličkou, když jsem se domnívala, že se lze proti zranění obrnit, že lze zůstat necitelnou.

Jenže to nefungovalo. To, co z této taktiky vzešlo, že spíše podobalo topornosti a ztuhlosti než síle.

Chvíli jsem se motala v kruhu a připadala jsem si jako legrační pejsek, co honí vlastní ocas. Oč jsem byla urputnější, o to se věci víc komplikovaly.

Jednoho dne jsem podlehla únavě a přiznala jsem to. Sobě i druhým. Ano, jsem zranitelná. Mám strach…

A najednou přišla úleva. Nikdo mě kvůli tomuto přiznání nepřestal mít rád, nikdo si mě nevymazal z kontaktů… a dokonce se mi ani nikdo nesmál. Svět se nerozpadnul na mikročástečky, ale točil se dál. Čekala jsem drama a místo toho… klid. Smíření. Pokojné spočinutí ve vlastní nedokonalosti. Bez úsilí a bez křeče.

Poslechla jsem si přednášku o Síle zranitelnosti a připadala jsem si, jako by se mi dostalo jednoho vřelého virtuálního objetí. Další úleva. Klidně (si) můžu přiznat, že mě zraňuje, když kritika na moje články proběhne za mými zády, a ne otevřeně a upřímně, viditelně a tak, abych měla prostor k vyjádření.

Po včerejším dni jsem si v rámci extrémní léčby rýmy zalezla do horké vany a popíjela jsem v ní horký čaj s medem. Ve vaně mám obvykle ty nejlepší nápady (zřejmě proto, že se ve vodním živlu necítím zranitelná) a uměle vyvolaná horečka ještě pod kotlíkem kreativity přitopila.

A mně napadlo, jak je touha po dokonalosti, ať už v podobě dokonalých masturbačních zážitků či dokonalých těl (či dokonalých těl prožívajících dokonalé masturbační zážitky) scestná. Došlo mi totiž, že moje vlastní tělo, ke kterému mám veskrze pozitivní a láskyplný vztah, je složené ze samých nedokonalostí.

No vážně! Není na mě ani jediná dokonalá část. A přesto celek vnímám jako hodnotný a hodný lásky.

Možná to je to, o čem mluví Brene Brownová – pocit dostatečnosti. Pocit, že ve zranitelnosti spočívá ohromná síla.

Můžu světu předhazovat svoje nedokonalé myšlenky, svoje nedokonalé, ale pravdivé pocity… a ani odezva nebude nikdy dokonalá. A v tom je kouzlo života. Že občas bolí. Že sem tam zatne drápy do otevřené rány. Že nám dává výzvy.

Je na nás, zda tyto výzvy přijmeme. Zda se obnažíme ve své zranitelnosti a uděláme první krok, učiníme první impuls k objetí, vystavíme svá srdce světu a řekneme: „tady jsem“.

Bílé řitní otvory, perfektní genitálie a trocha toho normálního lidského objetí

Po (emocionálně) náročných dnech a týdnech, kdy jsem si nedovolila vypnout, zastavit se a zhluboka se nadechnout, se mi moje tělo odvděčilo po zásluze a já jsem konečně odpadla s nepříjemnou virózou. A tak smrkám, kašlu, potím se, a protože si stejně nemůžu lehnout (hlavně ze strachu, že bych upadla do krátkého bezvědomí a děti by tu zatím páchaly činnosti nejen zakázané, ale i zdraví a životu nebezpečné), povaluji se u počítače, proháním internet a čtu si i články a odkazy, které bych jindy číst nestíhala nebo si jich v každodenním spěchu nevšimla.

Jako první na mě bez varování vyskočil rozhovor se sex-koučerkou Julií Gaiou Poupětovou o její poněkud neortodoxní službě veřejnosti, která spočívá mimo jiné v pořádání workshopů „Sebelásky“ (rozuměj masturbace). Můžete si ho přečíst zde. (Mimochodem, ode mě to asi vyzní nepatřičně, ale ta paní má opravdu divné jméno.)
Ti, co znají zevrubně mou literární tvorbu, jsou obeznámeni s faktem, že nepatřím mezi nezdravě prudérní osoby a že proti živelnému, nespoutanému a svobodnému vyjadřování sexuality nemám ani stopu námitek. Přesto jsem si při představě, jak masturbuji – pardon, účastním se společného rituálu sebelásky – spolu s několika dalšími ženami, pod koučerským vedením paní Poupě, pocintala propocenou noční košili lipovým čajem s medem.

Opláchla jsem si obličej vlažnou vodou, zapila jsem prášek a puzena nezvladatelnou masochistickou zvědavostí, zanořila jsem se do hlubin internetu, abych se do reality vrátila obohacena informacemi o tom, jak zmíněná koučerka (koučka?), předvádí svým svěřenkyním metodu „pillow fuck“ (ano, není nad odborný cizojazyčný název), kdy se podepře třemi polštáři a (cituji) „ojíždí vibrátor“. To vše za pouhých 2.500 Kč za víkend. No, nekupte to. (Abyste si nemysleli, že blouzním z horečky, odkaz na článek zde, jen si to přečtěte sami). Upřímně jsem přesvědčena o tom, že uvidět něco takového na vlastní oči, by skutečně zásadně změnilo můj postoj k masturbaci. Pravděpodobně však ne k lepšímu…

Myslela jsem si, že už nemůže být hůř. Ale kamarádka mi hned vzápětí poslala odkaz na dokument Perfektní vagína. Naštěstí je celý film v angličtině a bez českých titulků, takže jsem byla ušetřena toho, abych všemu rozuměla. Ale obávám se, že i kdybych rozuměla, tak to stejně nepochopím. Proti záběrům, kdy si dospívající dívka nechá seříznout kus labií, aby měla „dokonalou pipinku“, mi najednou řeči o „kunda zrcátkách“ z kurzu paní Poupětové, přišly neškodné a vlastně docela roztomilé. Dosud jsem se naivně domnívala, že bělení řitních otvorů, úprava poševního vchodu, labioplastika a hymenoplastika jsou výstřelkem osob úzce spojených s pornoprůmyslem. Pak jsem viděla matky od rodin, jak trpí hlubokým pocitem méněcennosti proto, že nemají symetrická labia, a začala jsem mít urputný dojem, že Matrix, ve kterém žijeme, programoval totální šílenec a sadistický zvrhlík.

Svěřila jsem se „svým ženám“, spolku spřízněných duší (i když ne tak spřízněných, abychom si ve volném čase navzájem obdivovaly vulvy) a jedna z nich mě vzápětí obdarovala dalším odkazem – tentokrát úžasným výrobkem, který se používá na přebarvení starých, zašedlých a neesteticky nerůžových genitálií (aneb za přirození růžovější). To už jsem měla chuť se ve zmíněném čaji s medem rovnou utopit a ukončit tak svoje utrpení.

Už jsem jen odevzdaně čekala, co mě dnes dorazí. A naštěstí se ukázalo světlo na konci tunelu. Protože poslední odkaz, který jsem našla v poště, byl záznam rozhovoru s psycholožkou Jiřinou Prekopovou, která dnes na Radiožurnálu mluvila o Terapii pevným objetím (TPO) a o bezpodmínečné lásce (záznam pořadu zde). S Jiřinou jsem se zatím osobně nesetkala, ale četla jsem její knihy a mám její myšlenky i způsob, jak je prezentuje, ráda. Vážím si toho, že si udělala čas, aby napsala komentář do naší knihy o bondingu (když už tu házím těmi odkazy, tak komentář si můžete přečíst zde: O knize napsali). Poslední dobou sleduji hysterickou bouři, která se rozpoutala právě kvůli TPO, a nestíhám se divit. Hádají se nejen rodiče (ať už ti, co TPO absolvovali, nebo ti, co ji „znají“ jen z dokumentu, který uvedla Česká televize), ale hádají se taky (a především) psychologové a odborníci, kteří se nedokážou shodnout na tom, zda je objetí porušením intimity a respektu k druhé osobě.

Nejsem odborník. Ale když tak pozoruji lidi, co hledají dokonalost v tom, že budou mít dokonalá přirození a bílé řitní otvory, lidi, co se snaží najít skutečnou intimitu v tom, že za peníze masturbují ve skupině (vedle sebe, ale ne spolu - všichni s respektem ke svým osobním bublinám a každý ve svém koutku), říkám si, zda někoho z nich napadlo, že možná existuje jiná cesta. Objetí. Bezpodmínečná láska.

Možná že ve společnosti, kde je normální zaplatit si za chvíle pseudointimity nebo riskovat svoje zdraví pro krásnější (rozuměj unifikovaný) genitál, cesta přijetí a sebepřijetí není tou snazší. Ale je tou, která může vést ke štěstí. Protože ať už se nám to líbí, nebo ne, všichni zestárneme, naše labia a šourky se prověsí a chvíle společných masturbací už taky nebudou to, co bývaly.

Ale moci se každý den ráno podívat sám na sebe do zrcadla a říct si „Mám tě rád“, stojí za trochu námahy. A tak neplaťte peníze za nesmysly, mějte rádi svoje přirození a hlavně mějte rádi sami sebe. Objímejte ty, které milujete. A pamatujte na to, že nejlepším (sex) koučem je láska.

PS: A já se jdu objímat s dcerou, která se mnou drží krok a smrká a kašle jako o závod. Včera, když jsme nad ránem seděly na sofa, otíraly si nudle, skelnými pohledy zíraly na pohádku a tiskly se k sobě pod dekou, mi totiž řekla: „Maminko, když mě objímáš, tak mě ta rýma mnohem míň štve.“

Změna je cesta a cesta je změna

„Prý ses strašně změnila,“ prohlásila máma do telefonu, když jsme si naposledy volaly. Autorem tohoto výroku je jedna moje příbuzná, která se o svůj postřeh podělila s širší rodinou na jednom setkání.
„Že už ti prý nikdo nerozumí,“ pokračovala máti a z jejího hlasu zkresleného vzdáleností a mobilní technologií nebylo úplně poznat, zda se baví nebo diví. Anebo obojí.
Já se sice úplně nebavila, ale na divení to taky nebylo. Muselo se to stát. Dříve či později někdo musel přijít s teorií, že jsem se dočista zbláznila.
Ještě chvíli jsme si s máti povídaly (naštěstí o běžných provozních věcech, jako co mám prvorozené nabalit na cestu za babi) a já s úlevou ocenila, že předmětem hovoru na rodinné sešlosti nebyla moje nedávná změna jména. Přece jen mám v úmyslu sdělit tuto záležitost svojí rodičce v klidu, s citem a hlavně osobně. Stejně tak, jako jsem měla v plánu jí před třemi lety sdělit, že jsem doma rodila nikoliv omylem, ale zcela úmyslně. Tenkrát mě v oznámení zrovna někdo předběhl a příjemné to rozhodně nebylo.
Když jsme pak zavěsily mobily a já se uklidnila, že se nikdo z těch, co čtou moje blogy a statusy na Facebooku, neujal role hlásné trouby, vrátila jsem se v myšlenkách k předmětu mého údajného šílenství.
Nepopírám, že jsem se změnila. Abych to taky popírala, když jsem na té změně dřela jak mouřenín! Změnila jsem se a ve změnách hodlám pokračovat. Mám seznam dlouhý jak moje noha (hm, možná delší, protože jsem malá a mám docela krátké nohy) věcí, které chci změnit. Na sobě, na svém životě, na tom, co dělám, a na tom, jak funguju. Změna pro mě znamená pohyb a pohyb je život. Co se nehýbe a stagnuje, je mrtvé.
Co na tom ostatní udivuje?
A pak mi došlo, že většina lidí, které jsem potkala po delší době, kdy jsme se neviděli a nevídali, mě překvapila nezměrným úsilím, s jakým se snažili se nezměnit. Vždyť slova: „ty ses vůbec nezměnil nebo nezměnila“ jsou vnímána jako lichotka. Jako důkaz toho, že dokážeme zakonzervovat čas a stav, ve kterém jsme se nacházeli před mnoha roky.
Tohle asi nebude moje cesta… no vidíte. A už to dělám zase. Podvědomí mi do klávesnice cpe výraz spojený s pohybem a posunem. Cesta… to je ono. Pro mě je život cesta. A kdybych na konci cesty byla stejná jako v den, kdy jsem vyrazila, nedávalo by mi nic z toho, co dělám, smysl.
Poslední dobou mi připadá, že jsem na cestě trochu přidala do kroku a musela jsem odhodit pár zavazadel, která jen překážela, tížila mě a pletla se mi pod nohy. A taky se zdá, že jsem se několika lidem trochu vzdálila. Možná mají pocit, že jsem se vydala cestou, která je mimo vyznačené turistické značky a tudíž je zákonitě nebezpečná.
Ale kdo ví, třeba je to cesta, která mě v pověstném kruhu (či spirále) vrátí na začátek. A třeba mě všechny ty změny přivedou k výchozím bodu, k poznání, že tu vždycky bylo něco, co se nemění.
Avšak než k tomu dojde, čeká mě – aspoň myslím – ještě mnoho vtipných telefonátů.

Jarní úklid

Máme tu jaro. Období velkého úklidu. Dobu, kdy se zbavujeme přebytečných věcí a nepořádku, co jsme nashromáždili, když bylo venku ošklivo. Dobu, kdy se zbavujeme přebytečných kil, která se nashromáždila kolem našich pasů, boků a stehen v období vánočních žranic a novoročních depresí. A taky dobu, kdy poklízíme v našich hlavách a třídíme vzpomínky, zkušenosti, city a myšlenky do správných šuplíčků a taky do barevně odlišených odpadkových košů.
Jistě. Metafora jarního úklidu a úklidu duše není nikterak originální. To si uvědomuju. Z pozice člověka, jemuž kritici v literárních dílech vytýkají právě nedostatek originality a neschopnost vymyslet něco, co už tu stokrát a tisíckrát nebylo, se ovšem nad drobný detail nepůvodnosti můžu povznést a pokračovat v jarním rozjímání.
Přidržím-li se příměru s úklidem, musím se hned na začátku čestně přiznat, že jsem bordelář a že uklízím jenom pod nátlakem okolností. Takové to povrchové šudlání, kdy hadrem laškovně přejedete pracovní stůl a hračky, co se válí na zemi, ladným výkopem pošlete pod dětskou postýlku, dělám pochopitelně denně. Ovšem než se donutím poprat se s prachem na skříních, kočičími chlupy mezi okenními tabulkami a chomáči, co vznikly smíšením biologického odpadu z pokožky a srsti všech členů rodiny a teď číhají v temných koutech naší domácnosti na příležitost převzít vládu nad světem, to zabere nemalé úsilí a přesvědčování sebe sama.
Nejsem ten typ. Ne že bych měla ráda nepořádek. Ale nebaví mě úsilí, kterého je třeba k tomu, aby byl kolem mě (a uvnitř mě) nastolen řád, harmonie a zářivá hygiena. A možná se i bojím, co na mě vypadne z kupy lejster na poličce nebo co mě kousne do prstu, když zanořím ruku do krabice s panenkami, které čekají na operační zásah po amputaci nohou, rukou a hlav. Prostě se mi občas nechce do toho smrádku vrtat. Kdo ví, co by vylezlo na světlo. Kdo ví, čemu bych byla proti své vůli vystavena.
Jarní úklid jsem tedy opravdu neměla v plánu. Pokud jsem si na jaro směle plánovala nějakou zajímavou zájmovou činnost, týkaly se moje představy spíše detoxikace, relaxace a celkové rekonstrukce povadlé tělesné schrány.
Jenže jak říkáme u nás u buddhistů, prostor mívá smysl pro humor.
S humorem sobě vlastním mi tedy jak na běžícím pásu začal servírovat situace, které mě proti mé nutily protřepat koberce, vyvětrat peřiny, nastříkat protiplísňové prostředky do všech koutů a hlavně třídit a vyházet to, co už jen zabírá místo a šíří kolem sebe zápach zatuchliny.
Vznikla tak pořádná hromádka věcí, které jsem sentimentálně prohlížela a osahávala a přemlouvala jsem sama sebe, že je ještě k něčemu použiju.
Některé se mnou prožily víc jak třicet let. Jenže hlava, duše, srdce – nebo cokoliv, co považujete za řídící středisko svého já – není muzeum, kde byste skladovali věci ve vitríně jen proto, že jsou to starožitnosti. Co už neplní svoji funkci, co překáží, musí pryč.
Ale i po tolika letech každodenní meditace, kdy si pořád opakujete, že věci jsou pomíjivé, umí člověka pomíjivost pořádně zaskočit. Vědět asi nestačí. Je potřeba to prožít. A opakovaně, aby to mělo smysl.
A tak s usilovnou snahou o ne-úsilí uklízím a snažím se být nesmlouvavá a pracovat jako chirurg, když odstraňuje nekrotickou tkáň. Taky jí kus nenechá jen proto, že už je na ni pacient zvyklý. Kdepak, pěkně řízne skalpelem do masa. Jenže tahle metafora (obávám se, že taky nepůvodní) stejně není moc dobrá, protože chirurg aspoň pracuje ve spolupráci s anesteziologem a než se do pacienta zakrojí, nechá ho upadnout do příjemného narkotického spánku. Život řeže do živého.
A zatímco kolem stříká krev a vy cedíte skrze zuby mantry, které nemají s buddhismem nic společného, ale zato díky převaze obsažených hlásek rrr příjemně ventilují vztek a frustraci, můžete se aspoň konejšit představou výsledku: čistých a uspořádaných poliček a přehledně uspořádaných šuplíků. Prázdného prostoru, kde můžete dělat úplně nový nepořádek. Zase pěkně nanovo…

Ani tchyně za plot nepatří

Téměř přesně s dvouletým odstupem jsme dnes kopali na zahradě kočičí hrob. Zvláštní. Jako by si naši domácí miláčci záměrně vybírali k odchodu krásné, prosluněné jarní dny.
Rozloučili jsme s naším kamarádem, s čtyřnohým přítelem, který nám přinesl tolik radosti. Olísek zemřel ráno ve stejném pokoji, v podstatě na stejném místě, kde před dvěma lety naposledy vydechl Mumík. A kde se před třemi lety narodila Karinka.
Taky zvláštní…
Řekla jsem Agátě, že Olísek umřel. Vzala to s dětskou samozřejmostí. Ptala se, kdy umřou i ostatní kočky a jestli si pak pořídíme nové. Agi to bere s nadhledem.
Tchyně naopak nadhled ztrácí. Agáta mi pověděla, že se babička zlobí. Nechce prý mít ze zahrady kočičí hřbitov. Prý se má správně „to“ hodit za plot a ne zakopávat tam, kde ona plánuje pěstovat rybíz.
Přemýšlela jsem, jak tohle dceři vysvětlit. Ještě jí není ani šest.
„Víš,“ řekla jsem nakonec, „když máme někoho rádi, dáme to po jeho smrti najevo tím, že ho pohřbíme na nějaké pěkné místo. Někam, kde ho můžeme navštěvovat. Někam, kde by se mu líbilo. Babičku taky jednou pohřbíme na hřbitově a jen tak ji nehodíme za plot.“
Kupodivu tohle morbidní objasnění Agátu uspokojilo.
Přemýšlím, zda by ho ocenila i tchyně… obávám se, že ne. Ale mě to pobavilo. Musela jsem se smát. I když mi tekly slzy.
Olísek to má na zahradě pěkné. Snad brzo hlína zaroste trávou. A možná přibude i ten rybíz. Jednou asi přibudou i naši ostatní zvířecí kamarádi. Ale ani jeden neskončí za plotem… tam bych nehodila ani tchyni.

Na matrice veselo je převelice

Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dobrovolně vstávala v šest ráno. Moje biorytmy jsou pevně a hluboce soví a před desátou dopoledne se motám, blbnu a blábolím. Ale dnes jsem vyskočila ještě za tmy. V žaludku mě jako kočičí fousky šimralo nadšení. To jsem celá já. Jak jde o nějakou šílenost, dokážu se vzchopit k netušeným výkonům.
Už před sedmou ranní jsem byla pečlivě zamotaná v sárí a ne zcela prostá pomstychtivého uspokojení jsem na děti pokřikovala, že je krásný den a sluníčko svítí na obloze a že se mají do pěti minut obléct a hlásit se mi v předsíni. Anžto nejsem úplná hyena necitlivá, vynechala jsem obvyklé oslovení „ospalci“, kterými své nebohé rodiče nad ránem častuje prvorozená.
Ani jsem se neposilnila ranní kávou, bála jsem se, že bych ji samým rozrušením hodila z okýnka auta.
Na matriku jsem vbíhala lehkým rozradostněným klusem, s klopýtajícími rozespalými dětmi poslušně se snažícími srovnat se mnou krok.
„Dobrý den,“ hlaholila jsem excitovaně. „Jsem tu proto, abych si změnila jméno.“
„Příjmení?“ otázala se matrikářka a nedůvěřivým okem spočinula na mé jedovatě růžové šále, po indicku vybraně sladěné s černočerveným sárí.
„Křestní!“ oznámila jsem slastně a usedla jsem do křesílka. Děti se shlukly kolem mě. Zřejmě nechápaly, proč si je pracovnice matriky prohlíží s netajeným výrazem soucitu ve tváři.
„To ale moc často neděláme,“ vykoktala konečně matrikářka.
„Chápu,“ broukla jsem konejšivě a jala jsem se na stůl skládat potřebné doklady. Pak jsem ještě té dobré žene připomněla, že jsem ji již dopředu varovala e-mailem, načež si nebohá okamžitě vzpomněla.
„Gabriela na Gauri, že?“ ujišťovala se s nadějí, že jsem si to třeba rozmyslela.
Nerozmyslela. Pochopitelně. Freneticky jsem pokyvovala hlavou. Matrikářka se přikrčila, zřejmě v obavě, že vyskočím ze židle a začnu prozpěvovat mantru Hare Krišna.
„Musíte vyplnit žádost,“ kapitulovala žena. Podstrčila mi lejstro. „Jakpak se jmenuješ?“ usmála se lehce křečovitě na druhorozenou. Dítko se zamračilo a schovalo obličejík v kulichu s obrázkem Hello Kitty.
„Nechceš si kreslit?“ zkusila to matrikářka s prvorozenou. „A jak se jmenuješ ty?“
Prvorozená důstojně přijala papír a pustila se do výtvarné činnosti.
Já soustředěně vyplňovala žádost.
„Mám vyplnit důvod?“ zajímala jsem se.
„Něco tam napsat musíte,“ hovořila na mě matrikářka vlídně a tiše, asi jako s těžce nemocným pacientem. „Přece jen změnit jméno není jen tak.“
Potlačila jsem potřebu napsat jako důvod nějakou pitomost (například. „Bůh to po mně žádá“ nebo „Na doporučení osobní numeroložky“) a načmárala jsem pár slov ve smyslu, že mě k tomuto počinu pudí hluboké osobní důvody.
„Je třeba zaplatit správní poplatek.“ Poslední zoufalý pokus mě odradit. S přezíravým úsměvem jsem z portmonky vylovila tisícovku a snažila se nedat znát, že mě příští týden čeká úsporná rýžová dieta.
„Každá legrace něco stojí,“ pronesla jsem žoviálně a matrikářka si procvičila oční bulvy pohybem nahoru a zase zpět.
„Pěkný obrázek,“ přesunula pozornost na prvorozenou. „Přeslechla jsem tvoje jméno.“ Urputnost, se kterou se matrikářka snažila zjistit, zda jsou v tajemné sektě, která nutí své stoupence nosit exotická jména, i moje děti, byla až roztomilá.
„Agáta,“ představila se dcera.
Matrikářce se viditelně ulevilo. Vyplnila jsem formulář, odevzdala jsem rodný a oddací list a s hystericky radostným výrazem jsem si vyslechla pokyny. Do třiceti dnů mi matrika zašle rozhodnutí a posléze obdržím i nové doklady. Snažila jsem se výkřiky „výborně, super a nemohu se dočkat!“ krotit na přijatelné minimum.
Agi obdarovala matrikářku obrázkem. Byly jsme hotovy. Posbírala jsem věci a děti a se slovy díků jsem se hrnula z kanceláře.
Pracovnice matriky však držením těla i mimikou stále jevila tenzi. Očividně ji něco trápilo.
„A jak se tedy jmenuje ta mladší?“ nedokázala potlačit otázku. Potřebovala si být jistá, že aspoň moje děti mají šanci na normální život.
„Karin,“ zazubila jsem se zářivě a vyplula jsem z místnosti.
Musela jsem se usmívat nad představou, že to byla možná stejná matrikářka, která byla před třemi lety vykolejená z konceptu, když musela řešit rodný list pro domarozenou druhorozenou. Ještě pár takových případů, jako jsme my, a matrikářka se už ničeho nelekne.

Je to zvláštní pocit. Už nemůžu couvnout, i kdybych chtěla. Úřední šiml se rozhýbal a rozvážným krokem kráčí ke svému cíli. Musím objednat extra velké balení bachových krizových kapek. Mám takové tušení, že se mojí mamince budou hodit, až jí budu oznamovat tuhle novinku.

Jak se budu jmenovat?

Je tomu již třiatřicet let, co moje máti vybírala jméno pro svoje očekávané dítě. Rodinná historka traduje, že maminka byla celé těhotenství přesvědčená, že pod srdcem nosí miminko mužského pohlaví. A tak se i její myšlenky točily kolem jmen pro chlapce. Měla jsem být Ondřej nebo Filip. Maminka byla natolik soustředěná na očekávaného syna, že z hlavy úplně vytěsnila jinou možnost, tedy že by se jí narodila holčička.
Úřední šiml ovšem vyžadoval vyplnění všech kolonek formuláře do porodnice. A protože maminka se nehodlala rozptylovat přemýšlením nad holčičími jmény, ujala se tohoto úkolu moje babička. Ani babička nehodlala strávit zbytečně mnoho času nad výběrem, namátkou tedy otočila list kalendáře. Byl konec února. První jméno, které babičce připadalo použitelné, bylo uvedeno v chlívečku s datem osmého března.
„Co třeba Gabriela?“ zeptala se moje budoucí babi mojí budoucí máti.
„To je jedno,“ odvětila matka, „Stejně to bude Ondřej.“
Narodila jsem se hned prvního březnového dne. K překvapení všech jako děvče.
S odstupem roků si nehodlám stěžovat na svůj těžký osud dítěte, které slavilo svátek již týden po narozeninách. Už jenom proto, že jsem stejný přečin o třicet let později spáchala i na svém vlastním dítěti, které během rozmezí pěti týdnů oslaví Vánoce, Silvestra, svátek a narozeniny. Člověk toho nemůže žádat příliš. Pokud máte jméno, které se vám líbí a se kterým můžete žít, jsou intervaly mezi oslavami podružností.
Jenže co když vás rodiče obdarovali jménem, na které si nemůžete zvyknout? U něhož máte pocit, že patří někomu jinému?
Znám lidi, kterým jejich křestní jméno připadá ošklivé. Tím jsem nikdy netrpěla. Moje jméno se mi líbilo a ladilo mi k příjmení (mimochodem, moje příjmení za svobodna bylo opravdu pěkné, občas lituji, že jsem si ho neponechala alespoň jako umělecký pseudonym). Nebyla jsem to však já. Ne že bych tedy věděla nebo aspoň tušila, kdo ten“já“ je. Jenom jsem měla pocit, že to není Gabriela.
Ještě větší potíž než základní podoba mého jména mi činily domácí varianty a zdrobněliny. Omlouvám se všem Gábinám, Gábám a Gabčám, které vnímají tyto podoby svého jména jako libozvučné, ale ve mně tato oslovení vždycky vyvolávala palčivou touhu jmenovat se klidně i třeba Klotylda nebo Bronislava, prostě jakkoliv jinak.
V dospělosti jsem se pokusila vymezit se proti alternativám Gabriely, u kterých jsem měla pocit, že ten, co mě jimi oslovuje, nemluví na mě, ale na nějakou cizí paní, jež neznám a možná ani nechci znát. Zavile jsem se představovala a podepisovala v základním nezdrobnělém tvaru jména. Pochopitelně marně. Stejně se ze mě vždycky stala Gábina (v tom lepším případě) nebo Gabča. Začínala jsem nabývat dojmu, že se s Gábinou musím nějak smířit a doklepat to s ní až do hrobu. Stejně tak jako nikdy nebudu mít dlouhé nohy nebo vosí pas, nebudu mít jméno, se kterým bych se cítila jako doma a ne jako na návštěvě.
Vyřádila jsem se alespoň na hledání a pečlivém výběru té správné internetové přezdívky. Měla jsem jich několik a všechny byly lepší než Gábina, ale žádná mě neinspirovala k tomu, abych pocítila odvahu se s Gábinou navždy rozloučit.
Pak se udály dvě věci, a to v poměrně rychlém časovém sledu. Stala jsem se sáríholičkou (to je přeměna, která si někdy zaslouží samostatné vyprávění) a potkala jsem jednu velmi zajímavou ženu, která si v dospělosti změnila jméno (nebudu ji tu jmenovat, ale modří, především naše skvělá BBS vědí :-)
Ta první událost – vřelá a takřka fetišistická láska k šesti metrům nešitého oděvu, s sebou přinesla nový nick. Událost druhá – setkání s někým, kdo měl kuráž vysvětlit svým rodičům, že mu vybrali nesprávné jméno – mě zase přivedla na myšlenku, že jméno si v dospělosti nemění jenom blázni a zpovykané hysterky, ale i sympatické dámy, co to mají v hlavě dobře srovnané.
Koketovala jsem s tou myšlenkou pár měsíců. Zvažovala jsem důsledky možného rozhodnutí. Co by se změnilo? Zvykla bych si na jiné jméno než na to, co nosím celý život? Nemělo by mě okolí za nebezpečného šílence? Neranila by moji maminku mrtvice? Nepožádal by můj muž o rozvod? A co bych dělala, kdybych za pár let zjistila, že se mi stýská po Gábině?
Přijmout nové jméno je trochu jako znova se narodit. Vždycky je tu riziko, že se nenarodíte lépe, ale hůř. Že předtím jste byli možná zmatení a nespokojení, ale po změně budete k tomu všemu ještě nešťastní a směšní.
Po nějaké době urputného přemýšlení jsem se rozhodla zůstat tak jak jsem. Nechat všechno při starém.
Jenže to semínko, co jsem se pokusila zadupat do země, už zasadilo kořínky. Prorostlo mi do mozku, zavrtalo se mezi hemisféry a vklínilo mezi neurální dráhy. Už jsem se navnadila. Nelze si zamávat vějičkou před nosem a pak se tvářit, že po ní vlastně netoužíme.
Nelze zůstat stát na půli cesty. Člověka to pak akorát táhne ze strany na stranu a co když ho to roztrhne? Co když to vyústí v identifikační schizofrenii?
Schizofrenní být nechci. I bez toho mám problémů dost. Nedá se nic dělat. Gábina musí udělat místo někomu novému. Někomu, koho vnímám jako jemnějšího, ženštějšího, radostnějšího a zároveň odvážnějšího a cílevědomějšího.
Zatím to zkusím neoficiálně. Představovat se novým jménem. Trpělivě vysvětlovat, že Gábina už s námi nebydlí (tady se mi bude velmi hodit jistá argumentační dovednost, kterou jsem nabyla díky častým dotazům, proč proboha chodím v těch hárekršňáckých hadrech).
Uvidíme, jak to půjde. Jestli se Gábina vzdá bez boje a najde si někoho, s kým jí bude lépe než se mnou.
Je načase se zhluboka nadechnout a skočit do neprobádaných vod.
Tohle je dárek, který sama sobě dávám k nadcházejícím narozeninám, symbolicky ve stejnou dobu, kdy babička našla v kalendáři moje bývalé jméno.

S láskou a díky všem, kdo mi pomůžou na cestě k osvojení nového „já“

Vaše Gauri

Tadááááá... návrh obálky

Leták letí do světa

Z jedináčka malou sestrou, aneb zase ten bonding

Můj manžel se mě opakovaně ptá, zda mě ještě čeká nějaká práce na knize o bondingu, nebo zda už se zase hodlám vrátit do normálu. Tedy normálu svého obvyklého neškodného šílenství. Normálu, který mě sice drží ve stavu permanentní zasněnosti, ale aspoň na dosah příčetnosti.

Sama nevím. Porod tohohle literárního miminka je zatím nejtěžší ze všech. Moje první kniha vznikla tak trochu z leknutí a druhá byla zase bezuzdnou zábavou, kterou jsem sama sobě dokazovala, že jsem nejen máma, ale taky žena a člověk.

Teď je to jinak. Na hrudi mě tlačí balvan zodpovědnosti. Už nejde jen o moje nápady, moje pocity a moje sny. Novorozené knižní děťátko je společným potomkem tří maminek. Občas mě přepadají pochybnosti, co můžu našemu miminku nabídnout. Míša je odborník na bonding a její myšlenky jsou stavebním kamenem celého toho domečku, co si říká kniha. A Ivana je žena s velkým Ž a máma s velkým M, která se nebojí odhalit až na dřeň a skrze svoje zkušenosti, svoji bolest a svoje slzy, ukázat ostatním možnou cestu, po které můžou dojít k pochopení mateřské lásky.

A já? Já k sobě lepím ty úžasné střípky myšlenek, kterými mě obě ženy zahlcují. Pěchuji do formiček slov a vět všechen ten nespoutaný a životaschopný materiál, který z mých spoluautorek tryská. Třídím, škrtám, kopíruji a přesouvám. Kompletuji skládačku z tisíců drobných dílků.

Učím se novým věcem. Především se učím pracovat v týmu. To považuji za největší osobní výzvu, kterou mi psaní knihy o bondingu a porodní radosti přineslo.

Téměř třiatřicet let jsem byla jedináčkem a najednou mi osud přinesl hned dvě sestřičky. Ujasňuji si svou sourozeneckou pozici a občas mám chuť jít si s brekem stěžovat rodičům. Třeba v devět ráno, když mi zvoní telefon a já nejsem schopná Míše vysvětlit, že před polednem a mně nemá cenu mluvit, natož, aby mělo smysl se mnou konzultovat strategii propagace. Nebo když se podívám do souboru a Ivana mi zase označila nové pasáže rukopisu červeně, zatímco jsme se jasně dohodly, že nové věci mají být modře. Červená je přece na poznámky pod čarou!!!  

Jenže než se stihnu zdravě naštvat a než se dostanu k tomu, abych svým spoluautorkám poslala mailem barevně zvýrazněné instrukce, přečtu si, co nového napsaly do textu, a místo vzteku cítím směsici obdivu, jak jsou chytré a jak umějí věci jasně pojmenovat, úcty k jejich otevřenosti, a hrdosti na to, že si mě přivzaly do svého sesterského kroužku, ve kterém můžeme sdílet radost i bolest.

Vznik nové knihy vždycky provázejí porodní bolesti. A nikdy to není snadné. Tentokrát je však něco jinak. Poprvé nerodím sama, ale jsem obklopená kruhem blízkých žen. Prošly jsme společně něčím, co nás spojilo pevným poutem. Tenhle porod nebolí míň než ty předchozí. Ale kromě radosti z tvůrčí práce mi dal ještě něco navíc. Dal mi aspoň na chvíli zažít, jaké to je, mít sestry a spřízněné ženské duše.

Míšo a Ivano, díky, že jste moje velké sestry… aspoň na chvíli.

Mimina tady, mimina tam, mimina všude, kam se podívám

Nikoliv. Nezbláznila jsem se. Ale co není, může být.
Poté, co jsem utřídila skoro tři sta fotek, ze kterých budeme se spoluautorkami našeho knižního dítka vybírat materiál do obrazové přílohy, začínám šílet. Všude vidím mimina. Smutné je, že fotky šťastných a spokojených novorozenců tvoří slabou desetinu toho, co mám k dispozici. Valná většina čerstvě vyloděných mláďátek vypadá, jako by je ten náš svět pořádně děsil. Řvoucí, se zaťatými pěstmi, v křeči, vyděšení... všichni ti malí človíčci jsou v šoku z toho, co se děje. Asi nepochopili, že ty neosobní ruce v rukavicích patří zdravotníkům, kteří zachraňují jejich čerstvé a křehké životy. Nepochopili, že ona záchrana života spočívá v tom, že je potřeba miminko položit na zelený lajntuch a natahovat mu končetiny, osahávat ho, strkat mu násilím prsty do úst i do jiných otvorů. Nepochopili to a řvou.
Já to taky nechápu. Nechápu, že já, obyčejná máma a zdravotnický laik, po zhlédnutí pár stovek fotek zcela jasně vidím, že děti, co se tisknou k máminým prsům, jsou v pohodě, zatímco ty na vyhřívaných lůžkách a observačních bodech vypadají, jako by jejich první chvíle mimo vlídné prostředí máminy dělohy, měly být i chvílemi posledními.
Přemýšlím, zda to zdravotníci neumí vidět nebo nechtějí vidět... nebo zda to vidí, ale mají strach. Strach nezasahovat, strach sednout si na ruce a zpovzdálí s respektem a nekonečnou úctou sledovat zázrak toho, když se máma a miminko do sebe zamilují...
U fotek mimin, v rámci "záchrany života" jen pár sekund po porodu strčených pod sprchu (protože krev a mázek a plodová voda asi akutně ohrožovaly existenci těch malých tvorečků), se mi chce brečet.
Ještě víc se mi chce brečet při vzpomínce, co se dělo s prvorozenou v porodnici. Jedno mimino na fotce mi ji připomíná. Leží svázané do zavinovačky, vypadá jako štucl a vyčítavě hledí směrem k objektivu. Působí jako miniaturní stařeček. Trochu rezignovaně. Jako někdo, kdo už si zvykl, že život není žádaná sranda... Poněkud předčasné zjištění, říkám si. A brečím. Tahle kniha je taková terapie pláčem. Pro mě, pro spoluautorky a asi i pro budoucí čtenářky a čtenáře.
Probírám se všemi těmi snímky a doufám, že ti, co knihu budou číst, budou chtít vidět. I když si třeba budou muset nejdřív trochu pročistit pohled slzami.

Abych se nezbláznila úplně, objednala jsem si červené sárí. Budu si v něm připadat jako mimino zabalené po porodu do červeného ručníku. A jelikož je to bavlnka, můžu si vlečkou otírat slzy :-)