Jak se budu jmenovat?

Je tomu již třiatřicet let, co moje máti vybírala jméno pro svoje očekávané dítě. Rodinná historka traduje, že maminka byla celé těhotenství přesvědčená, že pod srdcem nosí miminko mužského pohlaví. A tak se i její myšlenky točily kolem jmen pro chlapce. Měla jsem být Ondřej nebo Filip. Maminka byla natolik soustředěná na očekávaného syna, že z hlavy úplně vytěsnila jinou možnost, tedy že by se jí narodila holčička.
Úřední šiml ovšem vyžadoval vyplnění všech kolonek formuláře do porodnice. A protože maminka se nehodlala rozptylovat přemýšlením nad holčičími jmény, ujala se tohoto úkolu moje babička. Ani babička nehodlala strávit zbytečně mnoho času nad výběrem, namátkou tedy otočila list kalendáře. Byl konec února. První jméno, které babičce připadalo použitelné, bylo uvedeno v chlívečku s datem osmého března.
„Co třeba Gabriela?“ zeptala se moje budoucí babi mojí budoucí máti.
„To je jedno,“ odvětila matka, „Stejně to bude Ondřej.“
Narodila jsem se hned prvního březnového dne. K překvapení všech jako děvče.
S odstupem roků si nehodlám stěžovat na svůj těžký osud dítěte, které slavilo svátek již týden po narozeninách. Už jenom proto, že jsem stejný přečin o třicet let později spáchala i na svém vlastním dítěti, které během rozmezí pěti týdnů oslaví Vánoce, Silvestra, svátek a narozeniny. Člověk toho nemůže žádat příliš. Pokud máte jméno, které se vám líbí a se kterým můžete žít, jsou intervaly mezi oslavami podružností.
Jenže co když vás rodiče obdarovali jménem, na které si nemůžete zvyknout? U něhož máte pocit, že patří někomu jinému?
Znám lidi, kterým jejich křestní jméno připadá ošklivé. Tím jsem nikdy netrpěla. Moje jméno se mi líbilo a ladilo mi k příjmení (mimochodem, moje příjmení za svobodna bylo opravdu pěkné, občas lituji, že jsem si ho neponechala alespoň jako umělecký pseudonym). Nebyla jsem to však já. Ne že bych tedy věděla nebo aspoň tušila, kdo ten“já“ je. Jenom jsem měla pocit, že to není Gabriela.
Ještě větší potíž než základní podoba mého jména mi činily domácí varianty a zdrobněliny. Omlouvám se všem Gábinám, Gábám a Gabčám, které vnímají tyto podoby svého jména jako libozvučné, ale ve mně tato oslovení vždycky vyvolávala palčivou touhu jmenovat se klidně i třeba Klotylda nebo Bronislava, prostě jakkoliv jinak.
V dospělosti jsem se pokusila vymezit se proti alternativám Gabriely, u kterých jsem měla pocit, že ten, co mě jimi oslovuje, nemluví na mě, ale na nějakou cizí paní, jež neznám a možná ani nechci znát. Zavile jsem se představovala a podepisovala v základním nezdrobnělém tvaru jména. Pochopitelně marně. Stejně se ze mě vždycky stala Gábina (v tom lepším případě) nebo Gabča. Začínala jsem nabývat dojmu, že se s Gábinou musím nějak smířit a doklepat to s ní až do hrobu. Stejně tak jako nikdy nebudu mít dlouhé nohy nebo vosí pas, nebudu mít jméno, se kterým bych se cítila jako doma a ne jako na návštěvě.
Vyřádila jsem se alespoň na hledání a pečlivém výběru té správné internetové přezdívky. Měla jsem jich několik a všechny byly lepší než Gábina, ale žádná mě neinspirovala k tomu, abych pocítila odvahu se s Gábinou navždy rozloučit.
Pak se udály dvě věci, a to v poměrně rychlém časovém sledu. Stala jsem se sáríholičkou (to je přeměna, která si někdy zaslouží samostatné vyprávění) a potkala jsem jednu velmi zajímavou ženu, která si v dospělosti změnila jméno (nebudu ji tu jmenovat, ale modří, především naše skvělá BBS vědí :-)
Ta první událost – vřelá a takřka fetišistická láska k šesti metrům nešitého oděvu, s sebou přinesla nový nick. Událost druhá – setkání s někým, kdo měl kuráž vysvětlit svým rodičům, že mu vybrali nesprávné jméno – mě zase přivedla na myšlenku, že jméno si v dospělosti nemění jenom blázni a zpovykané hysterky, ale i sympatické dámy, co to mají v hlavě dobře srovnané.
Koketovala jsem s tou myšlenkou pár měsíců. Zvažovala jsem důsledky možného rozhodnutí. Co by se změnilo? Zvykla bych si na jiné jméno než na to, co nosím celý život? Nemělo by mě okolí za nebezpečného šílence? Neranila by moji maminku mrtvice? Nepožádal by můj muž o rozvod? A co bych dělala, kdybych za pár let zjistila, že se mi stýská po Gábině?
Přijmout nové jméno je trochu jako znova se narodit. Vždycky je tu riziko, že se nenarodíte lépe, ale hůř. Že předtím jste byli možná zmatení a nespokojení, ale po změně budete k tomu všemu ještě nešťastní a směšní.
Po nějaké době urputného přemýšlení jsem se rozhodla zůstat tak jak jsem. Nechat všechno při starém.
Jenže to semínko, co jsem se pokusila zadupat do země, už zasadilo kořínky. Prorostlo mi do mozku, zavrtalo se mezi hemisféry a vklínilo mezi neurální dráhy. Už jsem se navnadila. Nelze si zamávat vějičkou před nosem a pak se tvářit, že po ní vlastně netoužíme.
Nelze zůstat stát na půli cesty. Člověka to pak akorát táhne ze strany na stranu a co když ho to roztrhne? Co když to vyústí v identifikační schizofrenii?
Schizofrenní být nechci. I bez toho mám problémů dost. Nedá se nic dělat. Gábina musí udělat místo někomu novému. Někomu, koho vnímám jako jemnějšího, ženštějšího, radostnějšího a zároveň odvážnějšího a cílevědomějšího.
Zatím to zkusím neoficiálně. Představovat se novým jménem. Trpělivě vysvětlovat, že Gábina už s námi nebydlí (tady se mi bude velmi hodit jistá argumentační dovednost, kterou jsem nabyla díky častým dotazům, proč proboha chodím v těch hárekršňáckých hadrech).
Uvidíme, jak to půjde. Jestli se Gábina vzdá bez boje a najde si někoho, s kým jí bude lépe než se mnou.
Je načase se zhluboka nadechnout a skočit do neprobádaných vod.
Tohle je dárek, který sama sobě dávám k nadcházejícím narozeninám, symbolicky ve stejnou dobu, kdy babička našla v kalendáři moje bývalé jméno.

S láskou a díky všem, kdo mi pomůžou na cestě k osvojení nového „já“

Vaše Gauri

Tadááááá... návrh obálky

Leták letí do světa