pondělí 28. března 2011

Ani tchyně za plot nepatří


Téměř přesně s dvouletým odstupem jsme dnes kopali na zahradě kočičí hrob. Zvláštní. Jako by si naši domácí miláčci záměrně vybírali k odchodu krásné, prosluněné jarní dny.
Rozloučili jsme s naším kamarádem, s čtyřnohým přítelem, který nám přinesl tolik radosti. Olísek zemřel ráno ve stejném pokoji, v podstatě na stejném místě, kde před dvěma lety naposledy vydechl Mumík. A kde se před třemi lety narodila Karinka.
Taky zvláštní…
Řekla jsem Agátě, že Olísek umřel. Vzala to s dětskou samozřejmostí. Ptala se, kdy umřou i ostatní kočky a jestli si pak pořídíme nové. Agi to bere s nadhledem.
Tchyně naopak nadhled ztrácí. Agáta mi pověděla, že se babička zlobí. Nechce prý mít ze zahrady kočičí hřbitov. Prý se má správně „to“ hodit za plot a ne zakopávat tam, kde ona plánuje pěstovat rybíz.
Přemýšlela jsem, jak tohle dceři vysvětlit. Ještě jí není ani šest.
„Víš,“ řekla jsem nakonec, „když máme někoho rádi, dáme to po jeho smrti najevo tím, že ho pohřbíme na nějaké pěkné místo. Někam, kde ho můžeme navštěvovat. Někam, kde by se mu líbilo. Babičku taky jednou pohřbíme na hřbitově a jen tak ji nehodíme za plot.“
Kupodivu tohle morbidní objasnění Agátu uspokojilo.
Přemýšlím, zda by ho ocenila i tchyně… obávám se, že ne. Ale mě to pobavilo. Musela jsem se smát. I když mi tekly slzy.
Olísek to má na zahradě pěkné. Snad brzo hlína zaroste trávou. A možná přibude i ten rybíz. Jednou asi přibudou i naši ostatní zvířecí kamarádi. Ale ani jeden neskončí za plotem… tam bych nehodila ani tchyni.

pátek 4. března 2011

Na matrice veselo je převelice

Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dobrovolně vstávala v šest ráno. Moje biorytmy jsou pevně a hluboce soví a před desátou dopoledne se motám, blbnu a blábolím. Ale dnes jsem vyskočila ještě za tmy. V žaludku mě jako kočičí fousky šimralo nadšení. To jsem celá já. Jak jde o nějakou šílenost, dokážu se vzchopit k netušeným výkonům.
Už před sedmou ranní jsem byla pečlivě zamotaná v sárí a ne zcela prostá pomstychtivého uspokojení jsem na děti pokřikovala, že je krásný den a sluníčko svítí na obloze a že se mají do pěti minut obléct a hlásit se mi v předsíni. Anžto nejsem úplná hyena necitlivá, vynechala jsem obvyklé oslovení „ospalci“, kterými své nebohé rodiče nad ránem častuje prvorozená.
Ani jsem se neposilnila ranní kávou, bála jsem se, že bych ji samým rozrušením hodila z okýnka auta.
Na matriku jsem vbíhala lehkým rozradostněným klusem, s klopýtajícími rozespalými dětmi poslušně se snažícími srovnat se mnou krok.
„Dobrý den,“ hlaholila jsem excitovaně. „Jsem tu proto, abych si změnila jméno.“
„Příjmení?“ otázala se matrikářka a nedůvěřivým okem spočinula na mé jedovatě růžové šále, po indicku vybraně sladěné s černočerveným sárí.
„Křestní!“ oznámila jsem slastně a usedla jsem do křesílka. Děti se shlukly kolem mě. Zřejmě nechápaly, proč si je pracovnice matriky prohlíží s netajeným výrazem soucitu ve tváři.
„To ale moc často neděláme,“ vykoktala konečně matrikářka.
„Chápu,“ broukla jsem konejšivě a jala jsem se na stůl skládat potřebné doklady. Pak jsem ještě té dobré žene připomněla, že jsem ji již dopředu varovala e-mailem, načež si nebohá okamžitě vzpomněla.
„Gabriela na Gauri, že?“ ujišťovala se s nadějí, že jsem si to třeba rozmyslela.
Nerozmyslela. Pochopitelně. Freneticky jsem pokyvovala hlavou. Matrikářka se přikrčila, zřejmě v obavě, že vyskočím ze židle a začnu prozpěvovat mantru Hare Krišna.
„Musíte vyplnit žádost,“ kapitulovala žena. Podstrčila mi lejstro. „Jakpak se jmenuješ?“ usmála se lehce křečovitě na druhorozenou. Dítko se zamračilo a schovalo obličejík v kulichu s obrázkem Hello Kitty.
„Nechceš si kreslit?“ zkusila to matrikářka s prvorozenou. „A jak se jmenuješ ty?“
Prvorozená důstojně přijala papír a pustila se do výtvarné činnosti.
Já soustředěně vyplňovala žádost.
„Mám vyplnit důvod?“ zajímala jsem se.
„Něco tam napsat musíte,“ hovořila na mě matrikářka vlídně a tiše, asi jako s těžce nemocným pacientem. „Přece jen změnit jméno není jen tak.“
Potlačila jsem potřebu napsat jako důvod nějakou pitomost (například. „Bůh to po mně žádá“ nebo „Na doporučení osobní numeroložky“) a načmárala jsem pár slov ve smyslu, že mě k tomuto počinu pudí hluboké osobní důvody.
„Je třeba zaplatit správní poplatek.“ Poslední zoufalý pokus mě odradit. S přezíravým úsměvem jsem z portmonky vylovila tisícovku a snažila se nedat znát, že mě příští týden čeká úsporná rýžová dieta.
„Každá legrace něco stojí,“ pronesla jsem žoviálně a matrikářka si procvičila oční bulvy pohybem nahoru a zase zpět.
„Pěkný obrázek,“ přesunula pozornost na prvorozenou. „Přeslechla jsem tvoje jméno.“ Urputnost, se kterou se matrikářka snažila zjistit, zda jsou v tajemné sektě, která nutí své stoupence nosit exotická jména, i moje děti, byla až roztomilá.
„Agáta,“ představila se dcera.
Matrikářce se viditelně ulevilo. Vyplnila jsem formulář, odevzdala jsem rodný a oddací list a s hystericky radostným výrazem jsem si vyslechla pokyny. Do třiceti dnů mi matrika zašle rozhodnutí a posléze obdržím i nové doklady. Snažila jsem se výkřiky „výborně, super a nemohu se dočkat!“ krotit na přijatelné minimum.
Agi obdarovala matrikářku obrázkem. Byly jsme hotovy. Posbírala jsem věci a děti a se slovy díků jsem se hrnula z kanceláře.
Pracovnice matriky však držením těla i mimikou stále jevila tenzi. Očividně ji něco trápilo.
„A jak se tedy jmenuje ta mladší?“ nedokázala potlačit otázku. Potřebovala si být jistá, že aspoň moje děti mají šanci na normální život.
„Karin,“ zazubila jsem se zářivě a vyplula jsem z místnosti.
Musela jsem se usmívat nad představou, že to byla možná stejná matrikářka, která byla před třemi lety vykolejená z konceptu, když musela řešit rodný list pro domarozenou druhorozenou. Ještě pár takových případů, jako jsme my, a matrikářka se už ničeho nelekne.

Je to zvláštní pocit. Už nemůžu couvnout, i kdybych chtěla. Úřední šiml se rozhýbal a rozvážným krokem kráčí ke svému cíli. Musím objednat extra velké balení bachových krizových kapek. Mám takové tušení, že se mojí mamince budou hodit, až jí budu oznamovat tuhle novinku.