Ani tchyně za plot nepatří

Téměř přesně s dvouletým odstupem jsme dnes kopali na zahradě kočičí hrob. Zvláštní. Jako by si naši domácí miláčci záměrně vybírali k odchodu krásné, prosluněné jarní dny.
Rozloučili jsme s naším kamarádem, s čtyřnohým přítelem, který nám přinesl tolik radosti. Olísek zemřel ráno ve stejném pokoji, v podstatě na stejném místě, kde před dvěma lety naposledy vydechl Mumík. A kde se před třemi lety narodila Karinka.
Taky zvláštní…
Řekla jsem Agátě, že Olísek umřel. Vzala to s dětskou samozřejmostí. Ptala se, kdy umřou i ostatní kočky a jestli si pak pořídíme nové. Agi to bere s nadhledem.
Tchyně naopak nadhled ztrácí. Agáta mi pověděla, že se babička zlobí. Nechce prý mít ze zahrady kočičí hřbitov. Prý se má správně „to“ hodit za plot a ne zakopávat tam, kde ona plánuje pěstovat rybíz.
Přemýšlela jsem, jak tohle dceři vysvětlit. Ještě jí není ani šest.
„Víš,“ řekla jsem nakonec, „když máme někoho rádi, dáme to po jeho smrti najevo tím, že ho pohřbíme na nějaké pěkné místo. Někam, kde ho můžeme navštěvovat. Někam, kde by se mu líbilo. Babičku taky jednou pohřbíme na hřbitově a jen tak ji nehodíme za plot.“
Kupodivu tohle morbidní objasnění Agátu uspokojilo.
Přemýšlím, zda by ho ocenila i tchyně… obávám se, že ne. Ale mě to pobavilo. Musela jsem se smát. I když mi tekly slzy.
Olísek to má na zahradě pěkné. Snad brzo hlína zaroste trávou. A možná přibude i ten rybíz. Jednou asi přibudou i naši ostatní zvířecí kamarádi. Ale ani jeden neskončí za plotem… tam bych nehodila ani tchyni.