„Prý ses strašně změnila,“ prohlásila máma do telefonu, když jsme si naposledy volaly. Autorem tohoto výroku je jedna moje příbuzná, která se o svůj postřeh podělila s širší rodinou na jednom setkání.
„Že už ti prý nikdo nerozumí,“ pokračovala máti a z jejího hlasu zkresleného vzdáleností a mobilní technologií nebylo úplně poznat, zda se baví nebo diví. Anebo obojí.
Já se sice úplně nebavila, ale na divení to taky nebylo. Muselo se to stát. Dříve či později někdo musel přijít s teorií, že jsem se dočista zbláznila.
Ještě chvíli jsme si s máti povídaly (naštěstí o běžných provozních věcech, jako co mám prvorozené nabalit na cestu za babi) a já s úlevou ocenila, že předmětem hovoru na rodinné sešlosti nebyla moje nedávná změna jména. Přece jen mám v úmyslu sdělit tuto záležitost svojí rodičce v klidu, s citem a hlavně osobně. Stejně tak, jako jsem měla v plánu jí před třemi lety sdělit, že jsem doma rodila nikoliv omylem, ale zcela úmyslně. Tenkrát mě v oznámení zrovna někdo předběhl a příjemné to rozhodně nebylo.
Když jsme pak zavěsily mobily a já se uklidnila, že se nikdo z těch, co čtou moje blogy a statusy na Facebooku, neujal role hlásné trouby, vrátila jsem se v myšlenkách k předmětu mého údajného šílenství.
Nepopírám, že jsem se změnila. Abych to taky popírala, když jsem na té změně dřela jak mouřenín! Změnila jsem se a ve změnách hodlám pokračovat. Mám seznam dlouhý jak moje noha (hm, možná delší, protože jsem malá a mám docela krátké nohy) věcí, které chci změnit. Na sobě, na svém životě, na tom, co dělám, a na tom, jak funguju. Změna pro mě znamená pohyb a pohyb je život. Co se nehýbe a stagnuje, je mrtvé.
Co na tom ostatní udivuje?
A pak mi došlo, že většina lidí, které jsem potkala po delší době, kdy jsme se neviděli a nevídali, mě překvapila nezměrným úsilím, s jakým se snažili se nezměnit. Vždyť slova: „ty ses vůbec nezměnil nebo nezměnila“ jsou vnímána jako lichotka. Jako důkaz toho, že dokážeme zakonzervovat čas a stav, ve kterém jsme se nacházeli před mnoha roky.
Tohle asi nebude moje cesta… no vidíte. A už to dělám zase. Podvědomí mi do klávesnice cpe výraz spojený s pohybem a posunem. Cesta… to je ono. Pro mě je život cesta. A kdybych na konci cesty byla stejná jako v den, kdy jsem vyrazila, nedávalo by mi nic z toho, co dělám, smysl.
Poslední dobou mi připadá, že jsem na cestě trochu přidala do kroku a musela jsem odhodit pár zavazadel, která jen překážela, tížila mě a pletla se mi pod nohy. A taky se zdá, že jsem se několika lidem trochu vzdálila. Možná mají pocit, že jsem se vydala cestou, která je mimo vyznačené turistické značky a tudíž je zákonitě nebezpečná.
Ale kdo ví, třeba je to cesta, která mě v pověstném kruhu (či spirále) vrátí na začátek. A třeba mě všechny ty změny přivedou k výchozím bodu, k poznání, že tu vždycky bylo něco, co se nemění.
Avšak než k tomu dojde, čeká mě – aspoň myslím – ještě mnoho vtipných telefonátů.
Žádné komentáře:
Okomentovat