Můj manžel se mě opakovaně ptá, zda mě ještě čeká nějaká práce na knize o bondingu, nebo zda už se zase hodlám vrátit do normálu. Tedy normálu svého obvyklého neškodného šílenství. Normálu, který mě sice drží ve stavu permanentní zasněnosti, ale aspoň na dosah příčetnosti.
Sama nevím. Porod tohohle literárního miminka je zatím nejtěžší ze všech. Moje první kniha vznikla tak trochu z leknutí a druhá byla zase bezuzdnou zábavou, kterou jsem sama sobě dokazovala, že jsem nejen máma, ale taky žena a člověk.
Teď je to jinak. Na hrudi mě tlačí balvan zodpovědnosti. Už nejde jen o moje nápady, moje pocity a moje sny. Novorozené knižní děťátko je společným potomkem tří maminek. Občas mě přepadají pochybnosti, co můžu našemu miminku nabídnout. Míša je odborník na bonding a její myšlenky jsou stavebním kamenem celého toho domečku, co si říká kniha. A Ivana je žena s velkým Ž a máma s velkým M, která se nebojí odhalit až na dřeň a skrze svoje zkušenosti, svoji bolest a svoje slzy, ukázat ostatním možnou cestu, po které můžou dojít k pochopení mateřské lásky.
A já? Já k sobě lepím ty úžasné střípky myšlenek, kterými mě obě ženy zahlcují. Pěchuji do formiček slov a vět všechen ten nespoutaný a životaschopný materiál, který z mých spoluautorek tryská. Třídím, škrtám, kopíruji a přesouvám. Kompletuji skládačku z tisíců drobných dílků.
Učím se novým věcem. Především se učím pracovat v týmu. To považuji za největší osobní výzvu, kterou mi psaní knihy o bondingu a porodní radosti přineslo.
Téměř třiatřicet let jsem byla jedináčkem a najednou mi osud přinesl hned dvě sestřičky. Ujasňuji si svou sourozeneckou pozici a občas mám chuť jít si s brekem stěžovat rodičům. Třeba v devět ráno, když mi zvoní telefon a já nejsem schopná Míše vysvětlit, že před polednem a mně nemá cenu mluvit, natož, aby mělo smysl se mnou konzultovat strategii propagace. Nebo když se podívám do souboru a Ivana mi zase označila nové pasáže rukopisu červeně, zatímco jsme se jasně dohodly, že nové věci mají být modře. Červená je přece na poznámky pod čarou!!!
Jenže než se stihnu zdravě naštvat a než se dostanu k tomu, abych svým spoluautorkám poslala mailem barevně zvýrazněné instrukce, přečtu si, co nového napsaly do textu, a místo vzteku cítím směsici obdivu, jak jsou chytré a jak umějí věci jasně pojmenovat, úcty k jejich otevřenosti, a hrdosti na to, že si mě přivzaly do svého sesterského kroužku, ve kterém můžeme sdílet radost i bolest.
Vznik nové knihy vždycky provázejí porodní bolesti. A nikdy to není snadné. Tentokrát je však něco jinak. Poprvé nerodím sama, ale jsem obklopená kruhem blízkých žen. Prošly jsme společně něčím, co nás spojilo pevným poutem. Tenhle porod nebolí míň než ty předchozí. Ale kromě radosti z tvůrčí práce mi dal ještě něco navíc. Dal mi aspoň na chvíli zažít, jaké to je, mít sestry a spřízněné ženské duše.
Míšo a Ivano, díky, že jste moje velké sestry… aspoň na chvíli.
Žádné komentáře:
Okomentovat