Mimina tady, mimina tam, mimina všude, kam se podívám

Nikoliv. Nezbláznila jsem se. Ale co není, může být.
Poté, co jsem utřídila skoro tři sta fotek, ze kterých budeme se spoluautorkami našeho knižního dítka vybírat materiál do obrazové přílohy, začínám šílet. Všude vidím mimina. Smutné je, že fotky šťastných a spokojených novorozenců tvoří slabou desetinu toho, co mám k dispozici. Valná většina čerstvě vyloděných mláďátek vypadá, jako by je ten náš svět pořádně děsil. Řvoucí, se zaťatými pěstmi, v křeči, vyděšení... všichni ti malí človíčci jsou v šoku z toho, co se děje. Asi nepochopili, že ty neosobní ruce v rukavicích patří zdravotníkům, kteří zachraňují jejich čerstvé a křehké životy. Nepochopili, že ona záchrana života spočívá v tom, že je potřeba miminko položit na zelený lajntuch a natahovat mu končetiny, osahávat ho, strkat mu násilím prsty do úst i do jiných otvorů. Nepochopili to a řvou.
Já to taky nechápu. Nechápu, že já, obyčejná máma a zdravotnický laik, po zhlédnutí pár stovek fotek zcela jasně vidím, že děti, co se tisknou k máminým prsům, jsou v pohodě, zatímco ty na vyhřívaných lůžkách a observačních bodech vypadají, jako by jejich první chvíle mimo vlídné prostředí máminy dělohy, měly být i chvílemi posledními.
Přemýšlím, zda to zdravotníci neumí vidět nebo nechtějí vidět... nebo zda to vidí, ale mají strach. Strach nezasahovat, strach sednout si na ruce a zpovzdálí s respektem a nekonečnou úctou sledovat zázrak toho, když se máma a miminko do sebe zamilují...
U fotek mimin, v rámci "záchrany života" jen pár sekund po porodu strčených pod sprchu (protože krev a mázek a plodová voda asi akutně ohrožovaly existenci těch malých tvorečků), se mi chce brečet.
Ještě víc se mi chce brečet při vzpomínce, co se dělo s prvorozenou v porodnici. Jedno mimino na fotce mi ji připomíná. Leží svázané do zavinovačky, vypadá jako štucl a vyčítavě hledí směrem k objektivu. Působí jako miniaturní stařeček. Trochu rezignovaně. Jako někdo, kdo už si zvykl, že život není žádaná sranda... Poněkud předčasné zjištění, říkám si. A brečím. Tahle kniha je taková terapie pláčem. Pro mě, pro spoluautorky a asi i pro budoucí čtenářky a čtenáře.
Probírám se všemi těmi snímky a doufám, že ti, co knihu budou číst, budou chtít vidět. I když si třeba budou muset nejdřív trochu pročistit pohled slzami.

Abych se nezbláznila úplně, objednala jsem si červené sárí. Budu si v něm připadat jako mimino zabalené po porodu do červeného ručníku. A jelikož je to bavlnka, můžu si vlečkou otírat slzy :-)