Skladiště velkých (s)myšlenek: Myší kožíšky

Jako dítě jsem byla vychovávaná k tomu, že mám poslouchat, respektovat autority a snažit se nebýt moc nápadná, abych se někde nedostala do problémů. Řídila jsem se tímto poučením mnoho let. Až do chvíle, kdy jsem paradoxně právě díky tomu, že jsem byla příliš poslušná, dostala do problémů nejen sebe, ale i toho, koho jsem byla připravená milovat a chránit. Svoje dítě.

První porod mě nechal zjizvenou na těle (to se naštěstí hojí dobře) i na duši (ta se léčila hodně dlouho). Moje poslušnost a hluboce zakořeněná potřeba všem vyhovět a všem se zavděčit nás s mou dcerou oddělila v nejdůležitějších hodinách a dnech po porodu, v době, kdy je tolik potřeba, aby miminko cítilo bezpečí náruče svojí mámy.

Pochopení toho, co se stalo, nepřišlo hned. A zjištění, že k tomu, aby příště věci byly jinak, nestačí si jen přát, aby se něco změnilo, ale že je třeba pro to něco udělat, něco zásadně změnit v základních vzorcích mého chování, nebylo příjemné. Po pravdě řečeno, bolelo.

Ale v postupném odhazování nánosů hodné holčičky a hledání dospělé ženy, která za sebe umí převzít zodpovědnost, bylo přes všechnu náročnost, vzrušující. Trochu to připomínalo hledání pokladu, jenže naslepo, bez mapy. Prozkoumávala jsem neprobádaná území. Divokou a nebezpečnou zónu mého nekonformního já.

Postupně jsem se učila být mnohem méně závislá na tom, co si o mě myslí druzí. Konečně jsem si, s velkým zpožděním, užila pubertu, svoje osamostatnění.

Na vnitřní úrovni jsem cítila stále větší úlevu. A taky jistotu. Že můžu být sama sebou (ať už to znamená cokoliv) a nemusím si na krk nasazovat ovčí zvoneček jako omluvu, když něco chci nebo požaduji nebo mám nestandardní nároky.

Navenek měla tato proměna poměrně výrazné projevy. Když se někdy probírám starými fotkami, přemýšlím, co mám společného s tou paní v praktickém krátkém účesu, s nenápadnými brýlemi, oblečenou v nenápadném kostýmku béžové barvy. S tou ženou, která po porodu svěřila svoje dítě péči zdravotníků, protože nevěřila tomu, že je dost schopná se o něj sama postarat.

Druhé miminko jsem porodila doma. S pokorou, s vědomím, že zodpovědnost je tentokrát pouze na mně a že ji nemohu a ani nechci předat nikomu jinému.

Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy a praktické oděvy v praktických barvách jsem rozdala či vyhodila. Začala jsem projevovat svoje přání směrem k těm systému, který jsem dříve vnímala jako nezpochybnitelnou autoritu, tedy směrem ke zdravotníkům a obecně k těm, kteří se nějak podílejí na péči o moje děti (takže jsem začala kverulovat též ve vzdělávacích ústavech, které se občas chovají jako prodloužená paže porodnice).

Souvisí spolu tyto změny? Je moje oděvní revolta příčinou či následkem mojí potřeby individuálního přístupu v rámci většinového systému?

Snad by se dalo říci, že si svoje potřeby musím být schopná obhájit i v tom nejkonzervativnějším oděvu toho nejnenápadnějšího odstínu béžové. Že nutně nepotřebuji růžový šál kolem krku a červené sárí kolem těla, abych demonstrovala schopnost prosadit si své názory.

Jenže ono to asi není tak jednoduché. Myslím, že člověk není jablečný závin, aby se dal krájet na kousky, nebo možná (přirovnání pro gurmány) tatranka, aby se dal loupat po vrstvách na tenké plátky. Pokud bychom měli zůstat u stravovacích metafor, je lidská bytost spíše podobná eintopfu. Všechno se spolu vaří v jednom hrnci a jednotlivé ingredience se mísí jedna do druhé.

V souvislosti s proběhlým happeningem „Chceme péči porodní asistentky v systému zdravotnictví“ (viz třeba www.facebook.com/chcemebabu) mě zaujala diskuse, probíhající napříč několika internetovými servery, zda změny v porodnictví požadují pouze ženy, které inklinují k nevětšinovému vnímání estetiky. Někdo je může nazývat alternativními batikářkami, divoženkami v dlouhých suknicích či bioženami, jiný v nich naopak může vidět osvěžující skupinu inspirativních individualit, které se nenechají vyvést z míry tím, co nosí ostatní, ale hledají si svůj vlastní osobitý styl. Že se do barevných sukní, červených punčoch a rozpuštěných vlasů pustí tvrdě většinová platforma na zpravodajských serverech, mě nijak nepřekvapilo. Vlastně je to klasika; tam, kde diskutující není schopen přispět rozumným argumentem, plivne si jedovatou slinou aspoň na pončo.

Že naroste panika i v řadách žen, které souhlasí s obsahem happeningu, mě přece jen trochu udivilo (a to si pořád opakuji, že už se ničemu divit nebudu). Pro mnoho diskutérek (které by v zásadě stály o to, aby nejen během porodu, ale i v těhotenství a v šestinedělí mohly mít svobodnou volbu zdravotní péče) se hrůza z toho, že by před Ministerstvem zdravotnictví mohly být začleněny do skupiny matek oblibujících exotické oděvy, stala zcela stěžejním tématem, které úzkostlivě řešily již před akcí, a neuroticky ho ventilují i po skončení akce (zřejmě aby se utvrdily v tom „že to bylo tak hrozné, jak předpovídaly“). A zřejmě jím budou žít minimálně do příští demonstrace.

Pod heslem „aby si o nás Pepa z Horní Dolní nemyslel, že jsme divné“, šly jinak poměrně pro-svobodně naladěné ženy do stuporu. A zjištění, že kvůli jejich úzkosti se tři sta demonstrujících neoblékne buď do byznys stylu (navrhovaná varianta číslo jedna) či do „ležérní elegance“ (varianta číslo dvě, a ano, uvozovky tam mám schválně, neboť trekové boty, džíny a mikinu možná beru jako ležérní, ale abych je považovala za eleganci, musela bych nejprve podstoupit lobotomii), je uvedla do stavu více či méně vyjádřené agrese. Už jsem jen čekala, kdy budeme my, neposlušné barevné ženštiny, vyzvány: „Zařiďte nám, ať můžeme rodit kde, jak a s kým chceme, ale proboha, buďte u toho nenápadné!“.

Nemyslím, že lze jasně a nahlas sdělit svoje požadavky a zároveň se u toho před vrchností servilně kroutit a klopit oči k zemi. A nedomnívám se, že prvním logickým a efektivním krokem k tomu, abychom prosadili svoje zájmy (ať už jako jednotlivci, či ve skupině) by měl spočívat v tom, že se nejprve převlékneme do něčeho, co nedráždí smysly. Nedokážu si představit, jak obhajujeme svobodu na volby u porodu a zároveň upíráme lidem možnost volby v oblékání. Jak se zároveň projevujeme, ale přitom se korigujeme autocenzurou. Tohle možná dokáže jen Strana mírného pokroku v mezích zákona.

Když jsem dopředu avizovala, že u mě je jakékoliv převlékání do něčeho, co běžně nenosím, věc zcela vyloučená, dostalo se mi vlídného poučení, že „bych se mohla chvíli zapřít a vydržet to“. Vyvolalo to ve mně čistě pudovou, animální reakci. Měla jsem husí kůži málem až na jazyku. Co mi to jen připomnělo? Možná to známé porodnické zaříkání: „Vydržte tu trochu nepohodlí, my si vám trochu poskáčeme po břichu, rozřízneme vám porodní cesty a zachráníme nebohého novorozence tím, že ho neprodleně po porodu změříme a zvážíme, ale to nic není, zatněte zuby, a bude dobře.“

Ne, děkuji. Nebudu nic zatínat ani se přemáhat. Ani pro jakési pofidérní dobro celku a iluzorní mediální obraz. Hlavně proto, že nevěřím ve smysl takového počínání.

Každý děláme, co nám je blízké. Občas u toho někteří z nás vypadají podezřele, protože málo splývají s davem. Johanka z Arku nosila mužský oděv a zavile se odmítala převléknout do šatů. Feministky, které skákaly pod kola vozů, aby získaly volební právo, odhodily korzety, které je svazovaly. Ženy, které rozhýbaly veřejné mínění a diskusi o právu na porodní péči, ženy, které vyvolaly celosvětovou vlnu zájmu o případ odsouzené maďarské lékařky a porodní asistentky Ágnes Geréb a dosáhly toho, že jí byly sejmuty okovy a byla z vazebního vězení převezena do vězení domácího, ženy, které neúnavně vystupují v médiích, pořádají přednášky, workshopy a demonstrace, chodí oblečeny různorodě. Některé v krátké sukni a ve střevíčcích na vysokém podpatku, jiné v batikovaných šatech nebo omotané do pruhu látky. Některé dokonce i v kostýmcích či džínech – proč ne, když jim to vyhovuje a když se v tom cítí pohodlně a samy sebou.

Jsou to ženy, kterých si vážím za to, že veřejně ukázaly svoje obličeje, šátky a suknice a veřejně podpořily jednu konkrétní ženu, Ivanu Königsmarkovou. Podpořily také svobodnou volbu – a to nejen ve výběru péče pro matky a jejich děti, ale svobodu individualismu jako takovou.

Když jsem stála na Palackého náměstí a rozhlížela se kolem, bylo mi líto, že tak, jak vypadali účastníci happeningu, nevypadá i běžný český dav. Pestře, barevně, rozmanitě, osobitě… Měla jsem silný pocit, že zásadní změny, které se s touto neorganizovanou, nehomogenní a nepopsatelnou skupinou žen snažíme činit, nejdou dělat v myším kožíšku.

Přeji si, aby mě nikdo nenutil vzdávat mých pěti metrů látky nařasených kolem těla. V sárí je mi stejně dobře jako jiným třeba v gumových botách a manšestrových kalhotách. Je to pro mě stejný úroveň komfortu, o který usiluji, když chci rodit tam, kde se cítím dobře a s tím, s kým se cítím dobře. To, co navenek může vypadat jako pohodlnost, může být stejně dobře nezbytností… jak u porodu, tak v oblékání.

Přeji všem, kdo sami sobě přejí možnost volby, aby tuto možnost dopřáli i jiným, beze strachu a bez úzkosti. Přeji všem ženám i mužům, aby energii nevkládali do snahy přizpůsobit ostatní svým představám, ale aby ji využili kreativně. Přeji nám všem, abychom se byli schopni vzájemně podpořit a hledat způsoby, jak uskutečnit skutečné změny na mnoha frontách, mnoha liniích, různými styly, v různých oděvech a s různým přístupem.

A na závěr přeji všem ženám, aby mohly podpořit a byly podporovány takovými ženami:

Robin Lim, samostatná porodní asistentka, vybrána mezi Top Ten Hero CNN.